Ukázka z knihy o Jazzové sekci

Kapitola I.

(...)

Politická situace v celé ČSSR však byla velice vážná. Nová komunisticko mocenská garnitura v čele s Gustávem Husákem prováděla čistky jak ve vlastních řadach, tak zejména na všech ústředních úřadech státní správy. Téměř nikdo si nebyl jistý, zda tam ve své funkci vydrží, či z ní bude propuštěn, aby pak neměl nejmenší naději na nějaké jiné a aspoň trochu slušné zaměstnání. Jako mocensky nejdůležitější český policejní a správní orgán to bylo právě MV, z něhož řada vedoucích pracovníků byla už propuštěna a místo nich nastoupily komunistické rezervní "kádry" - aniž by tito lidé státní správě sebeméně rozumněli, dostali ji jako "stranický úkol" a všemu se teprve učili. Nebylo tedy divu, že Karel Srp se svoji žádostí o registraci ČJU jednal většinou pouze s jakýmsi neznámým a vlastně i nekompetentním úředníkem, jehož přednostní starostí ovšem bylo udržet se ve funkci, nikoli "nějaká" Česká jazzová unie. V tomto všeobecném zmatku tedy Srp musel putovat od jednoho referenta MV k jinému, až jednoho z nich napadlo, že asi měsíc před ním tam požádal o registraci také Svaz hudebníků, a jelikož ČJU i SH měly obdobné Stanovy, bylo mu doporučeno, aby se obě sdružení spojila a ČJU se nechala zastřešit jako samostatný právní subjekt v rámci celých Stanov SH.

Trvalo však ještě řadu měsíců, než se zástupci ČJU a SH sešli k definitivní dohodě. Mezitím Federální shromáždění s účinností od l. ledna 1970 vyhlásilo zákon č. 150/1969 Sb. o přestupcích. Jeho § 10 obsahoval přečin příživnictví s trestem odnětí svobody až 1 rok tomu, kdo "si opatřuje, byť i částěčně, prostředky k životu nekalým způsobem." Jako značná většina všech trestných činů a přečinů v "socialistickém"Československu byla i tato právní norma značně variabilní a záhy se ukázalo, že byla namířena také vůči beatovým hudebníkům - "vlasatcům", kteří často přímo odmítali skládat "kvalifikační zkoušky" před státní "komisí", takže slangem řečeno neměli "přehrávky". To později znamenalo, že když takový muzikant přesto někde zahrál a vzal si za to peníze, naplnil tím skutkovou i pojmovou podstatu takového přečinu, tj. "nekalých prostředků", a ihned byl zatčen, potupně ostříhán téměř dohola a posléze nepodmíněně odsuzen k několikaměsíčnímu vězení. A když tento "přečin" zopakoval, byl to už trestný čin "příživnictví" dle § 203 trestního zákona, kde ovšem byla sazba mnohem vyšší. V takto opakované "trestné činnosti" se ovšem "rodili" recidivisté, kteří byli oblíbeným terčem už nejen policie, ale i konfidentů StB, či jen "řádných občanů", a kteří si proto jen "zasloužili" opětovná věznění. A protože se mezi československou mládeží namísto původního "big beatu" začal vžívat celosvětový název rock, stala se právě rocková hudba a její příznivci pro stát a moc synonymem tzv. "západní kultury", proti níž byly zahájeny tisíce zákazů, perzekucí a dalších celospolečenských tažení, až po její kriminalizaci. Z nejznámějších rockových kapel přesně tohle už zanedlouho měla nejprve v Českých Budějovicích a potom i v Praze na vlastní kůži zažít mezi mládeží velmi oblíbená pražská skupina The Plastic People of Universe.

Této nenávistné "státně kulturní" politice koneckonců odpovídala i vyhláška českého ministerstva kultury (MK č. 90/1970 Sb. o odměnách za některé druhy umělecké činnosti vykonávané mimo pracovní poměr, kterou s účinností od 1. října 1970 vydalo MK 22. září 1970. Jednalo se o podzákonnou normu, která přesně vymezila, kdo, kdy, kde a za co mohl pobírat honoráře, přičemž dál ponechala na vůli státních komisí určovat, kdo byl či nebyl hudebník. Na rozdíl od běžné praxe světové populární hudby, kde hudebník dostává zaplaceno tolik, kolik si je svoji hudbou schopen vydělat, tato vyhláška v § 18 - § 23 stanovila nejvyšší tarif pro hudebníky v kapelách 400 Kčs, a pokud se jednalo o sólisty, např. zpěváky či význačné instrumentalisty, nanejvýš 600 Kčs za vystoupení bez ohledu na počet návštěvníků (tedy stejně ve vyprodaném sportovním stadiónu jako v téměř prázdném klubovém sálku) - pokud ovšem trvalo aspoň 2 hodiny a pokud dotyčná kapela či sólista měli státem schválené "svobodné povolání"; v případě "lidových hudebníků" pak nanejvýš 40 Kčs za hodinu produkce. Takových honorářů však dosahovalo jen pár špičkových muzikantů - naprostá většina měla nárok pouze na 200 - 250 Kčs, resp. 16 - 20 Kčs za své koncerty. Vedoucí souborů - kapelníci, měli nárok na dvojnásobek této sumy. Byla to názorná ukázka diskriminační kulturní politiky MK, v níž si tato nejvyšší státní kulturní instituce dala prostor pro svévolnou manipulaci s výkonnými umělci a hlavně prostor k jejich vzájemnému rozeštvávání pomocí peněz. Neboť právě v pop music se tak začaly vytvářet celé mafie s úzkými vazbami na ÚV KSČ, StB a jiné státně-mocenské složky, které přes "přehrávkové komise" umožňovaly jen malému procentu hudebníků veřejně vystupovat - být slavnými (Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková, Václav Neckář a desítky dalších). Řečeno penězi: čím vyšší "kvalifikační" třídu ten či onen zpěvák či kapela měli, tím víc měli státem placené propagace a koncertů, tím víc byli v rozhlase a v televizi, měli víc gramofonových natáčení, měli časté zahraniční zájezdy - a ovšem víc a víc peněz; v gramofonovém průmyslu se už ale v copyrightech jednalo o statisícové a často až o miliónové sumy. Stát si prostě jistý druh pophudebníků takto zavazoval k co nejhlubší poslušnosti a servilitě vůči sobě samému. Ani doba vzniku této vyhlášky rozhodně nebyla náhodná - rock byl sice mladá, progresivní a tím i velice vážná konkurence značně pokleslé domácí hudební popprodukci, nicméně to byla "ideodiverzně nepřátelská hudba", a z této státně kulturní politiky hyenisticky finančně maximálně těžili hlavně ti nejupadlejší a státu zavázaní muzikanti. K nim se už tehdy vědomě přiřadili také Petr Janda a jeho Olympic; začalo pro hudbu truchlivé období tzv. "přehrávek".

V takových "úvodech" Husákovské "normalizace" se několikrát sešli k jednání zástupci ČJU a SH, který tehdy reprezentovali jeho předseda Ladislav Vítů a tajemník Ervín Janovský. Na svém spojení se dohodli poměrně snadno a tak následně jednali o vzájemném právním postavení. Poměrně snadno se také shodli, že ČJU bude v rámci SH samostatný právnický subjekt, ale problém vznikl u názvu ČJU: v rámci organizační struktury SH bylo všem zřejmé, že název Česká jazzová unie je označení spíš pro samostatné sdružení, nikoli pro součást sdružení jiného. Zatímco představitelé SH navrhovali, aby ČJU přijala název "Svaz hudebníků - Jazzová sekce", zástupci ČJU z čistě puristicko jazykových důvodů navrhli název "Jazzová sekce Svazu hudebníků". S tím vedení SH nakonec souhlasilo. Možná i proto, že končil rok 1970, tažení proti rockové generaci nabíralo stále silnějších obrátek a Svaz hudebníků se ve smyslu svých Stanov snažil v této hudební oblasti zachránit vše, co se ještě zachránit dalo. Tím spíš, že mezitím byly na pokyny ÚV KSČ zrušeny všechny v roce 1968 vzniklé anebo obnovené mládežnické organizace a namísto nich byla utvořena jedna jediná: monopolní Socialistický svaz mládeže (SSM).

Tato od samých svých počátků značně militantní a arogantní "svazácká"organizace se jednak ihned prohlásila za "pevnou zálohu strany" (opět samosebou komunistické), za druhé se okamžitě přesně ve stylu loupežných metod KSČ (formou "bezúplatných převodů státu") začala zmocňovat veškerého movitého i nemovitého majetku po všech zrušených mladežnických organizacích, a ve zdaleka nikoli poslední řadě se zároveň vrhla i na vše, co mohla urvat v oblasti populární hudby. Pod jejím patronátem vzniklo několik obskurních hudebních skupin (kupříkladu soubor ÚV SSM Plameny), které začaly opěvovat vše socialistické, komunistické, "budovatelské", a navíc ještě kolaborantsky okázale projevovaly "jménem nastupující mladé generace" často až obludnou vděčnost okupační sovětské armádě; rozumělo se jaksi samosebou, že všichni jejich hráči ihned získali nejvyšší hudební "kvalifikaci", ihned se objevili v rozhlase a v televizi, natočili několik gramodesek a záhy se také rozjeli do světa opěvovat "upřímné díky československého lidu za bratrskou pomoc Sovětského Svazu" - za slovo "invaze" konfidenti StB a "řádní občané" ihned udávali. Nebylo tedy divu, že právě Svaz hudebníků a přípravný výbor jeho Jazzové sekce dělaly vše pro to, aby aspoň v oblasti moderní hudby udržely v muzikantech a příznivcích rocku i jazzu vědomí opravdu moderní kultury a jejího nezkresleného cítění. A tak zatímco tisíce "vlasatců" - příznivců rockové hudby naháněly po celé ČSSR policisté VB a StB a československé věznice se v rámci "normalizace" plnily především touto rockovou generací, která muzikantské "manýry"SSM a dalších státních kulturních institucí prostě nehodlala brát na vědomí a dál si chtěla žít po svém a hlavně poslouchat, co opravdu cítila, v sobotu 30. října 1971 se v prostorách pražského kina Lucerna (tehdy bylo v rekonstrukci) sešlo 180 muzikantů a příznivců jazzové a moderní hudby na ustavující konferenci, jíž byla zahájena činnost dobrovolné kulturní organizace s názvem Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR.
   

Kapitola II.

Atmosféra vzniku Jazzové sekce Svazu hudebníků České socialistické republiky (JS SH ČSR) byla příznačná: její ustavující konference proběhla v rámci VIII. Mezinárodního jazzového festivalu Praha. Psal o ní denní tisk, mluvilo se o ní v rozhlase a v televizi, byla to význačná kulturní i společenská událost. Konferenci řídil člen PV ČJU Jan Seik, zprávu o dosavadní činnosti PV přednesl Milan Dvořák. Po krátké diskusi došlo k volbě členů výboru a pracovních skupin. Do výboru byli zvoleni Milan Dvořák, Lubomír Dorůžka, Jan Hammer, Luděk Hulan, Miloslav Langer, Zbyněk Mácha, Rudolf Neuls, Jan Seik, Mojmír Smékal, Karel Srp, Stanislav Titzl, Antoním Truhlář, Karel Velebný, Michal Zethner. Do pracovních skupin byli zvoleni Aleš Benda, Milan Čadek, Milan Hájek, František Hrůza, Jiří Novotný, Ladislav Pospíšil, Pavel Smetáček, Ludvík Šereda a Vladimír Trsek. Vedoucími skupin se stali členové výboru. Na závěr bylo přijato Usnesení, které se zároveň stalo programovým prohlášením. Říká se v něm, že Jazzová sekce navazuje na pokrokové tradice jazzového dění v Československu, a také na činnost Československé jazzové federace. Jejím hlavním účelem je podpora rozvoje jazzu a jeho celospolečenského uplatnění jako neodmyslitelné součásti československé kultury. Její cíle spočívaly v pomoci řešení koncepčního charakteru, organizacích koncertů, soutěží a výstav, podílu na přípravě přehlídek a festivalů, ve zpracovávání soutěžních řádů a návrzích odborných porot, v aktivní podpoře výchovy a vzdělávání jazzových hudebníků a jazzofilů, ve spolupráci na tiskové a ediční činnosti v tomto oboru, v péči o členskou základnu, zprostředkovávání vzájemné pomoci a spolupráci jazzových hudebníků, přátel jazzu, jazzových klubů a ve spolupráci se všemi příslušnými organizacemi a institucemi. Usnesení končí slovy: "Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR se chce stát součástí naší pokrokové kulturní fronty a svou činností chce příspět k obohacení našeho života."

Zatímco prostory kina Lucerna byly (a jsou) v prvním patře tohoto stejnojmenného nejslavnějšího pražského společenského paláce, její velký koncertní sál je v podzemí. Tam zrovna probíhal Mezinárodní jazzový festival a tam se také na své I. schůzi hned po skončení ustavující konference sešli čerstvě zvolení členové jejího výboru a pracovních skupin, aby zvolili svého předsedu a další vedení. Předsedou byl jednomyslně zvolen Milan Dvořák, místopředsedou Lubomír Dorůžka, prozatímními tajemníky se stali Jan Seik a Luděk Hulan, který byl dočasně pověřen vyřizováním finančních záležitostí. Do užšího operativního výboru byli jmenováni Jan Seik, Luděk Hulan a Karel Srp.

Koncem listopadu téhož roku se uskutečnilo plenární zasedání Ústředního výboru Svazu hudebníků (ÚV SH) a zvolilo své předsednictvo a kontrolní orgány. Jeho předsedou se stal Ladislav Vítů, tajemníkem Ervín Janovský, ve výboru byli také Jaroslav Kulich, Miloslav Zelenka a Milan Dvořák, v plénu byli zástupci okresních poboček z celé ČSR. Do revizní komise (RK) byli zvoleni Václav Hájek (předseda), Jiří Moravec, Václav Jelínek, Ludvík Lukuvka, Jan Wildt, Jan Lisický a Michal Škrobánek.

V květnu předtím proběhl XIV. sjezd KSČ, který ještě razantněji prosazoval Husákovskou "normalizaci" s dalšími tisíci tvrdých perzekucí "protisocialistických, revizionistických a oportunistických živlů" a pro který jeho politickoorganizační oddělení vypracovalo také "Informaci o průběhu a výsledcích opatření VB proti vlasatcům". V ní už je nenávist KSČ vůči rockové generaci naprosto zřetelná. Už její vstupní odstavec mluví o "vlasatcích" jako o problému, který existuje od roku 1966 nikoli izolovaně, ale kryje se s problematikou kriminality mládeže, "hlavně s výtržnictvím a příživnictvím." Během opatření (policejních razií) bylo se zajištěnými a předvedenými "vlasatci" zahájeno vyšetřování pro přestupek v 335 případech, provinění v 522 případech a trestný čin v 551 případech. A opět: "Nejčastěji se vyskytovaly trestné činy výtržnictví a příživnictví, v menší míře šlo o útoky na veřejného činitele ("vlasatci" jen protestovali proti policejní zvůli), z toho na 140 osob byla uvalena vazba..." - "vlasatci"byli prostě zásadně vyšetřováni vazebně a v duchu tajných nařízení ÚV KSČ byli ihned odsuzováni k nepodmíněným trestům vězení. Jelikož se už psal rok 1971, tak: "Nemalá část pachatelů byla za podobný delikt již trestána, tj. má charakter recidivy." U provinění a přestupků převládalo "porušování pracovní kázně, opilství a rušení občanského soužití" - domovním důvěrníkům, StB a jejím konfidentům i jen "řádným občanům" stačily opravdu maličkosti: třeba hlasitá hudba či zpěv, oblečení "podezřelého střihu a nápadů", anebo že "vlasatec"chodil někomu za dcerou, či naopak zhusta sama dcera upřednostňovala "vlasatce" - v té době panovala tzv. světová sexuální revoluce (heslem "hippies" byla "volná láska") a navíc AIDS bylo ještě něco zhola neznámého. Protože celosvětově byly v módě také "lehké" drogy jako např. marihuana (v hudbě vládl psychidelic sound, v pozdější terminologii "underground") a ani v tom československá mládež nechtěla zůstávat pozadu, začali si hlavně "řádní lidé" pro klid vlastního svědomí vše zjednodušovat termínem "hašišáci", s kterými tak bylo nutno ještě rázněji "zatočit". Dále "Informace" říká, že v průběhu "opatření" bylo v blokovém řízení (tj. ihned) pokutováno 1 249 osob v částce 52 575 Kčs, a že v průběhu příprav "opatření" bylo v celostátním měřítku evidováno a postiženo celkem 3 976 jedinců. "Přibližně 40 % uvedených osob je nedospělých, 60 % ve věku 18 - 26 let a jen několik osob z celkového počtu bylo starších 26 let. Valná část osob má špatnou pracovní morálku (fluktuanti, absentéři nebo bez pracovního poměru). Během akce si "asi 80 % mladíků dalo upravit zevnějšek, z toho asi polovina po pohovoru na součástech VB, a druhá polovina na působení společenských složek (školy, odbory atp.). 397 mladíků bylo stříháno z rozhodnutí hygienika (ve skutečnosti "hygienici"brutální policejní ostříhání až dohola dodatečně schvalovali a nikoho přitom možná ani nenapadlo, že šlo o souběhy několika trestných činů policie vůči bezbranné mládeži), 294 "vlasatců" odmítlo dát si svůj účes upravit."A samozřejmě: "Širokou veřejností a v naprosto převážné míře i ze strany rodičů "vlasatců" bylo opatření přijato příznivě. Pouze v ojedinělých případech se vyskytly kritické připomínky." I tehdy se zřejmě našli odvážlivci, kteří upozorňovali na nezákonnosti těchto policejních postupů, pokud se ovšem sama police nedopustila přehmatu a neostříhala syna či chráněnce kohosi mocného - v takovém případě ovšem "byly vyvozeny příslušné závěry": policista byl přeřazen k StB či propuštěn a v takové "metamorfose"si pak sám nechal narůst dlouhé vlasy a stal se pro mladé lidi ještě větším nebezpečím. "Informace" končí úvahou, že "ne všude se do opatření v plném rozsahu zapojily všechny ostatní složky: svazácké organizace, internáty, učiliště, přestože by v řešení tohoto problému měly sehrát prvořadou roli. Veřejná bezpečnost se v rozsahu svých možností zapojí, zejména na úseku prevence. "Kriminalizace "vlasatců" prostě soustavně sílila, už mezi nimi byli "recidivisté", rocková generace byla určena k závěrečné likvidaci, policie si s ní dělala, co chtěla. Tyto konfidentsko policejní lovy na "vlasatce"jako na divou zvěř pak přetrvaly prakticky až do konce osmdesátých let.

Celková situace v ČSSR byla už natolik hrozná, že při svém turné po tehdy Západním Německu (NSR) hodlal odejít do emigrace tehdy v ČSSR mezi střední generací nejoblíběnější popzpěvák Karel Gott. KSČ si byla tak sebejistá, že ústy svého šéfa Husáka mu vzkázala, ať si tedy "nějaký zpěvák"emigruje, a až po tajné intervenci Moskvy se Husák prostřednictvím rozhlasu, televize a denního tisku Gottovi omluvil a zaručil mu veškerou tvůrčí svobodu, včetně volného cestování do zahraničí; v následujíchch letech Gott a jeho "tvůrčí tým" v čele s Ladislavem Štaidlem toto moskevské "pžehnání"ovšem mohutně zneužívali - postupně čím dál víc především na úkor rockové a celé české moderní hudby.

Po své 1. schůzi v Lucerně se vedení Jazzové sekce sešlo na další schůzi začátkem prosince 1971 při Slánských jazzových dnech. Zúčastnili se jí Milan Dvořák, Jan Seik, Mojmír Smékal, Karel Srp, Stanislav Titzl a Antonín Truhlář a došlo v ní k prozatimnímu rozdělení úkolů jednotlivých členů. Luděk Hulan byl na vlastní žádost zproštěn funkce tajemníka s tím, že definitivně převezme funkci pokladníka. Funkcí tajemníka byl pověřen Karel Srp. Zároveň byla ustavena Revizní komise ve složení Milan Hájek (předseda) z Ostravy, Jan Beránek z Brna, Jiří Novotný z Karlových Varů, Ladislav Pospíšil z Olomouce a Vladimír Trsek ze Slaného. Vznikly 4 pracovní skupiny: klubová - vedoucí Antonín Truhlář, ediční - vedoucí Karel Srp, výkonných hudebníků - vedoucí Karel Velebný, a organizační - vedoucí Zbyněk Mácha. Zároveň bylo sděleno, že byl otevřen běžný účet Jazzové sekce u Státní spořitelny v Praze 7, bylo zhotoveno její razítko, byly rozeslány pověřovací dopisy všem členům výboru, Svazu hudebníků byl předložen organizační řád Jazzové sekce ve znění původního návrhu Statutu ČJU, který ÚV SH krátce předtím beze změn schválil. Termín další schůze byl určen na jaro příštího roku buď při jazzovém festivalu v Mladé Boleslavi nebo v Přerově.

(...)