Vodní zdroje

 

Je letní podvečer a jedu tramvají z pražské stanice Červený vrch. Mým cílem jsou Holešovice - Strossmayerovo náměstí, kde se mám krátce zastavit u jednoho mého známého. Během předešlé zhruba hodiny jsem mu několikrát telefonoval, nikdo se u něj však nehlásil. Za další asi hodinu mám být až u Libeňského zámečku, kde mám sraz s jinými dvěma svými známými. O tom všem si zvolna přemýšlím a spolucestujících v tramvaji si skoro vůbec nevšímám.

Pak mi ale cosi říká, že bych si je pozorněji prohlédnout měl. Zkouším to tedy a téměř ihned vidím jednu dívku, která se na mě usmívá a kterou znám už řadu let; v uplynulých možná dvou letech jsme se však vůbec neviděli. Zdravím se s ní a jelikož ona sedí, přecházím k jejímu sedadlu.

Napřed si povídáme jen tak obecně. Potom mi říká, že celé toto léto (končí srpen) tráví v jejich rodinné chatě v jednom údolí na konci obce Suchdol. Trochu ta místa znám, jednou nebo dvakrát jsem jimi procházel do nedalekých Roztok. Odpovídám, že je tam velice hezky, hlavně kouzelná příroda. A dodávám, že něco takového bych taky potřeboval - přírodu jsem měl vždycky rád a navíc na mě v této oblasti pokaždé cosi jakoby vyzařuje, cosi nesmírně silného, co možná dýchá dávnou a dávnou historii; ostatně, kousek odtamtud jsou také Unětice, Levý Hradec, Žalov, Budeč.

Dívka nabízí, že tam k nim tedy někdy můžu přijet. S její nabídkou souhlasím a vystupuji s ní na jedné zastávce v Dejvicích, abych si podle jejího vysvětlení upřesnil, jakým způsobem bych tam případně mohl jet. Zde se také naše dnešní společná cesta má rozcházet. Náhle, jako by to bylo nějaké neodolatelné nutkání (či inspirace?), mě napadá, že tam vlastně můžu jet hned teď - v tuto chvíli. Říkám to dívce a ona s tím bez okolků souhlasí. Dodává, že je tam jen se svým nemocným otcem, o kterého pečuje, a že pokud mi tato okolnost nevadí, mohu s ní opravdu odjet ihned.

Ne, nevadí mi to.

Jenom ještě jednou zkouším telefonovat do těch Holešovic, kde se ale pořád nikdo neohlašuje.

Je tedy rozhodnuto - jedu s dívkou.

Na sraz v Libni vůbec nemyslím. A když si na něj potom jen tak letmo vzpomenu, napadá mě, že tam vlastně vůbec být nemusím - ti dva se docela dobře obejdou i beze mě: stejně jsme chtěli zajít jenom někam na pár piv.

K dívčině chatě přicházíme už téměř za tmy. Seznamuji se s jejím otcem, který nás ale po chvíli opouští. S ní si potom povídám opět o všem možném. Jenže ona se nejvíc začíná zajímat o jeden dost výjimečný okruh mých známých - před časem od nich a o nich něco četla. Vlastně ani dost dobře nevím, co jí mám o nich ze současné doby povídat: nějaký čas jsem se s těmito lidmi neviděl. Pak se témata naší rozmluvy mění, střídají a rozplývají. Kolem půlnoci odcházím spát.

Ležím sám na krásně prostorném lůžku. Je pro mě poněkud neobvyklé, a to i v tom nádherném, snad až naprostém tichu všude kolem. Taky nejsem uvyklý spát při zavřených okenicích. Nicméně usínám velmi snadno, takřka jako bych pozvolna klesal do jakýchsi hlubin zapomnění.

A mám jediný, veliký sen. O vodě. Všude kolem mě je samá voda. Není to ale voda zlá, necítím, že by mi chtěla nějak ublížit, nemám ani ten nejmenší strach, že by mě i jen náznakem mohla či chtěla nějak ohrozit. Její obrazy se však střídají. Jsou to rozlehlé, nedozírné vodní pláně, snad moře - i když bez obvyklých vysokých a zpěněných vln. Je to řada rybníků či jezer - jedno za druhým. Jsou to obrovské a možná umělé vodní nádrže snad rekreačních oblastí - avšak bez lidí. Jsou to mohutně široké, ale navigacemi zregulované prudké řeky s jezy a zdymadly, které jsem v bdělém stavu nikdy neviděl, ale které mi přesto připadají důvěrně známé. Je to i jeden nevelký, osamocený rybník, který sice znám, ale pouze z velmi raného dětství - od těch dob jsem ho už nikdy neviděl; prý byl už dávno zrušený. A taky je to jedna obrovská, údolní betonová přehradní stěna, pod níž zrovna stojím - žádnou vodu však nevypouští, přestože, když se otočím, všude kolem ta voda je. Voda, voda a zase voda - a nad ní překrásná, hluboce modrá letní obloha plná slunce a perlivého jasu...

Náhle se probouzím. A to velmi ztěžka. Něco mi pořád vadí. Teprve když procitám naplno, vidím, že okenice jsou stále zavřené. Cítím se trochu malátný, ale pomalu se oblékám a jdu do vedlejší místnosti. Dívka i se svým otcem už tam jsou. Zdravíme se a ptám se, kde bych se mohl opláchnout, nejraději někde venku. Dívka mi ukazuje na studnu za chatou. Tam se za chvíli pod tekoucí vodou z pumpy začínám cítit podstatně lépe. Pak už popíjím černou kávu, k níž si do nevelké sklenky nalévám trochu minerálky. Dívčin otec zatím z místnosti odešel a já jí stručně vyprávím o svém snu. Ona zcela vážně odpovídá, že všude tady jsou spousty vody - hned podél chaty teče větší potok, kousek dál jsou rybníky, před chatou je poměrně velký kulatý bazén až po okraj naplněný vodou, a hlavně jsou tu všude velice silné podzemní vody. Pozorně ji poslouchám a hraji si přitom s tou sklenkou minerálky. Všímám si ji detailněji a vidím, že má firemní znak podniku Vodní stavby - v něm pracoval dívčin otec.

Potom hovoříme o jiných věcech. Dívka se však znovu vrací ke včerejšímu tématu o tom okruhu mých známých. Začíná se vyptávat intezivněji, a chce i vědět, kde tak zajímaví lídé třeba pracují. Tím si rázem uvědomuji, a říkám to i dívce, že většina z nich je zaměstnána u firmy, která se jmenuje - Vodní zdroje.

A druhý den, přesně ve chvíli, kdy se tohle všechno pokouším dát si sám v sobě nějak dohromady, se spouští prudký, vydatný a vytrvalý déšť.