Náhoda

 

Celý den pokulhávám po svém minipodkroví a připadám si jako tygr v kleci. Chromý tygr. Blíží se konec ledna a venku asi pořádně přituhlo. Soudím tak podle svého elektrického vytápění, jehož výkon jsem před chvílí musel výrazně zesílit. Chromný proto, že jsem si bezmála před třemi měsící zlomil nohu a mám ji dosud v sádře. Někam do "společnosti" tedy jít nemohu, přestože bych z domova nejraději vypadl ihned. Jíst se mi nechce, pít se mi nechce, spát se mi nechce, číst se mi nechce, psát se mi nechce, a jindy výtečná káva mi dnes chutná mdle. Tak aspoň jediné, čeho si dopřávám mírou takřka vrchovatou, je muzika. Bigbít. Neustále mi však přitom cosi víří hlavou. Cosi, co mi ne a nedovoluje být v klidu a být plně soustředěný na jiné věci, které mám rozepsané na stole a které považuji za dost důležité. Skoro bych řekl, že to zavání až nějakou depresí či obsesí.

To je tak. Včera odpoledne jsem měl schůzku s jednou dívkou. Dost dlouho jsme se neviděli a ona právě absolvovala poslední zkoušku podzimního semestru svého vysokoškolského studia. Výjimečně přijela téměř na minutu přesně a už z prvního pohledu na ni bylo patrné, že je v jakési euforii. Byla celá jakoby prozářená radostí - zkoušku úspěšně zvládla. Zprvu jsme si povídali o všem možném. Pak se ale ukázalo, že v zásadě hlavním předmětem našeho povídání zůstávala právě ta její zkouška. Neustále v ní totiž zdůrazňovala jednu náhodu (prý náhodné uvedení jistého matematického vzorce v předcházející písemné práci), která jí k té úspěšnosti dopomohla, a pořád nahlas přemýšlela jen o tomto bodě svého štěstí. Já jsem naopak namítal, že náhoda jako taková neexistuje a pokoušel jsem se ji naznačit, jestli toto "štěstí" nemělo své kořeny spíš v oblasti její vůle - a naděje. Prostě: že si tenhle úspěch přála už dlouho předem a že v něj věřila tak silně a celou svoji bytostí, až se jí nakonec musel splnit - byla to klíčová zkouška nejen v jejím současném ročníku, ale i v celém studiu její fakulty. A taky jsem se snažil přesvědčit ji, aby se aspoň na chvíli pokusila soustředit se nad některými předchozími okolnostmi, které ji k tomuto úspěchu dovedly.

Avšak marně. Dívka tuto moji alternativu soustavně kategoricky odmítala a trvala na té "náhodě" s tím, že jí prý vůbec nerozumím. A nechci rozumnět. Tak.

V průběhu dalších našich společných chvil jsem se pak zmínil i o jednom svém známém, s kterým máme v zásadě zcela odlišná stanoviska na záležitosti, o nichž hovoříme, a přesto si toho vždy máme hodně co říci. Shodou okolností jsem mu těsně před touto schůzkou psal obsáhlý dopis, kterým jsem ho zval k sobě domů. On totiž v Praze nebydlí a ani nepracuje, a já jsem si ten den uvědomil, že s ním potřebuji aktuálně pojednat o jisté mé úřední záležitosti, která souvisí s jeho povoláním. O napsání dopisu jsem se dívce zmínil, ale o jeho podrobnostech už nikoli. Pak už jsme povídali víceméně jen o ní, o té její náhodě při zkoušce a posléze i o dalších "náhodách". Domů odjela hluboko v noci. Dlouho jsem pak o všem přemýšlel a usnul jsem vlastně až ráno.

Náhoda - vůle - naděje, napadlo mě ihned po krátkém a nepříliš posilujícím spánku. Pořád mi tato tři slova vířila myslí i při všech mých obvyklých ranních úkonech, a to přesně v tom pořadí, jako už při procitnutí. A kolují ve mně dosud, přestože jsem se jich za pomocí všerůzných činností snažil zbavit a přestože je už pozdní odpoledne.

Vařím si pravidelnou odpolední kávu a při jejím pozvolném upíjení začínám cítit, že tyto pojmy spolu nějak souvisejí - a to mnohem úžeji, než se z prvního dojmu může nabízet. Téměř jako by mnou pulzovalo vědomí jejich nedělitelné silné vnitřní souvislosti, řekněme třeba koherence. Kupříkladu: nikdy jsem nezastával názor, že naděje je pouze jakési tupé čekání, ale naopak si myslím, že je to cosi pod nebo nad činem. Cosi, co tento čin vzpružuje, ale co možno říci degraduje anebo zmizí, jakmile ochabne sama aktivita. Jistě, takhle to řekl již Gabriel Marcel, ale v zásadě mi jeho slova téměř doslovně mluví z duše. A to i v dalším vysvětlení, že naděje je něco jako do neznáma prodloužená, v bytí zakořeněná aktivita, která není spřízněná s touhou, ale s vůli. Protože i vůle odmítá propočítávat "možnosti", nebo aspoň dělá přes takový propočet škrt. Souhlasím s ním i v tom, že naději lze definovat jako vůli napjatou k něčemu, co nezávisí od ní samotné, a že celý problém v běžně chápané naději možná tkví v tom, že s největší pravděpodobností pramení z jakéhosi stoického pojetí vůle jako něčeho strnulého, ačkoli je naopak uvolňující a tvořívá.

Kávu dopíjím a cítím se trochu klidnější. Náhle si však uvědomuji, že v linii tohoto exkurzu je možná i hodně kalvinismu. Ten mi ale není příliš sympatický. Ať už pro jeho soustavné rozumářství a "prakticismus", anebo pro jeho jakoby všesvazující strohost bez jiskry radosti a vtipu - prostě ponurost. Skoro jako by ta ponurost padala teď i na na mě. To ale může být zaviněno tím, že ač už je vlastně podvečer, nemám ještě rozsvíceno. Zvedám se tedy a jdu rozsvít stropní světlo, poněvadž po nedávné přeměně elektrického napětí v tomto domě jiné světlo zatím nemám - v obchodech nabízejí jenom neforemné a "nekřesťansky" drahé hrůzy, a něco, co by osvětlilo a v noci zároveň zintimnilo můj rozměrný psací stůl, prostě nemají. V okamžiku, kdy rozsvěcuji, ozývá se i zvonek u dveří - někdo mě jde asi navštívit. Otevírám tedy a vítám jednoho známého, kterého jsem sice vůbec neočekával, ale který mi svým příchodem přesto udělal radost.

Zdravíme se, ale on mě oslovuje jinak, než obvykle. Směje se a říká, že ten můj "bigbít" je už z chodby pořádně slyšet (mně už to tak ani nepřipadá), a podává mi jakýsi papírek, který jsem prý měl zasunutý dole ve schránce - náhodou si ho všiml a vzal mi ho nahoru. Prohlížím si lístek z obou stran: je to etiketa jednoho mimopražského pivovaru. Tuším, od koho asi pochází, a jsem zvědavý, co mi ten mládenec chce, když vím, že je teď na vojně. A je to opravdu on, kdo mi osobitým způsobem "přikazuje", abych se za pár dní dostavil k jednomu z našich pravidelných šachových turnajů; podle mého otitulování na tomto papírku mě oslovil i současný návštěvník. Docela se tím vzkazem bavím, avšak vzápětí si uvědomuji jinou jeho souvislost: dotyčný "příkazce" je zároveň dobrým kamarádem toho mého známého, jemuž jsem včera psal zmíněný dopis. Znají se řadu let, vystudovali stejnou fakultu, a jelikož i on rád a docela slušně hraje šachy, jsem si téměř jistý, že obdobný "rozkaz" zaslal i jemu.

Svému právě přítomnému hostu ale nic podrobněji nevysvětluji, poněvadž on stejně žádného z nich nezná a nezná tudíž ani naše vzájemné osobní vazby. Témata našeho povídání jsou pak už jen tak všeobecná. Ostatně, stejně se přišel pouze podívat, jak si žiji v mé nemoci. Žádná sláva, ubezpečuji ho, a slibuji, že jakmile to bude aspoň trochu možné, určitě "zaskočíme" na pár piv. On pak odchází domů. Znovu si jdu na chvíli lehnout. Zapaluji si cigaretu a pozorněji se zaposlouchávám do muziky, která mě celý den obklopuje a která z cizího poslechu může znít opravdu hodně hlasitě. V hlavě se mi opět vynořují tři slova, která dominují celým tímto mým dnem. Napadá mě uspořádat z nich nějakou mozaiku, ačkoli vím, že to dost dobře není možné. Možné, a snad ani myslitelné. Tahle mozaika má totiž spočívat v tom, abych se přesně dle svých rad včerejší dívce nyní sám pousiloval dát si dohromady několik konkrétních případů, které by mé přesvědčení o vzájemné koherenci pojmů "náhoda - vůle - naděje" jasně potvrzovaly. Mám v tom docela zajímavý zmatek, ale konkrétní obraz s přesnými konturami mi to stále ne a nedává. Až mnou náhle probleskla "náhoda" se vzkazem k účasti na šachovém turnaji, včetně souvislostí s mým včerejším dopisem. To je možná ono, mapadá mě.

Vzápětí usedám k psacímu stroji, abych se to zatím aspoň pokusil převést do slov a potom snad i do přímých, řekněme kazálních souvislostí. Zasunuji a srovnávám v něm arch papíru, volím předběžný název celého zápisu a téměř "koherentně" se mi daří naráz napsat celý první odstavec. Jde mi to velmi snadno. V okamžiku, kdy stejně snadno a plynule začínám druhý odstavec, zvoní zvonek u dveří znovu. Dost mě to překvapuje, poněvadž už je přece jenom pozdní večerní hodina. Nicméně jdu otevřít.

A na chodbě stojí právě ten můj známý, kterému jsem včera psal zmíněný dopis. Trochu se diví, že jsem vůbec doma (pár měsíců jsme se neviděli a neměl o mně žádné zprávy), a říká, že je v Praze vlastně čirou náhodou a že návštěvu u mě vlastně jen zkouší. Když vidí moji zasádrovanou nohu, evidetně ihned všechno chápe.

A já také. Možná proto, že ten dopis jsem mu sice psal včera, ale odesílal jsem mu ho až dnes před polednem, takže ho rozhodně ještě nemohl dostat. Mimoto jsem mu ho posílal domů a nikoli do zaměstnání, které je od jeho bydliště vzdálené zhruba 100 km. Z tohoto zaměstnání ostatně také dnes po obědě byl zcela nepředvídaně vyslán na služební cestu právě do Prahy. O šachovém turnaji zatím prý ještě nic neví, ale když mu ukazují lístek s tím "příkazem", ihned odpovídá, že se ho samozřejmě také zúčastní.

Tak nevím.

Jsou tu ještě nějaká "mozaika" či komentář nutné?

Anebo té dívce opravdu vůbec "nerozumím"?