Pohádka o mravencích

 

Spějmě dál!

To bylo jejich heslo.

A také spěli. V tom smyslu, že se vzdalovali.

Vyšli kdysi odkudsi a jali se pospíchat, aby už byli na konci. Jenomže ten konec byl stále stejně daleko, stále stejně nebyl vidět a stále stejně ani nebyl. A to "odkudsi", odkud kdysi vyšli, bylo stále dál a dál.

Cosi je pohánělo kupředu - cosi, co nazývali pokrok. Cosi jim zastiňovalo výhled - cosi, co nazývali Věda. A cosi jim pořád nějak překáželo - cosi, co nazývali Život, i když to byly jen přírodní zákony.

A tak spěli, spali a vyspívali a spěchali a spokojeni byli. A množili se a množili, až se z nich stali kobylky na louce toho Života.

Byly ovšem výjimky - samozřejmě, že byly. Kdyby nebyly, nebyli by si ostatní mohli na jejich potírání dokazovat, kam až dospěli. A byly i výjimky, které nepotírali. Těm říkali "šašci"

Tak to šlo pořád. Nutno podotknout, že čím víc jich bylo, tím víc bylo i těch výjimek. A nutno také podotknout, že oni už ani nemohli jinak. Bylo to jako balvan spuštěný s velikého kopce. Pořád větší rychlost, pořád větší blízkost velikého nárazu. Zmíněné výjimky spočívaly v tom, že se snažily rozjetý balvan usměrnit tak, aby nenarazil do skály pod kopcem, nýbrž aby se pěkně někam dokutálel po veliké rovině (také pod kopcem), popřípadě až do moře, kde by se dřív vzpamatoval. Prostě aby to nebolelo a aby se balvan, třeba otlučený, zachoval. Aby zůstala podstata balvanu.

Ovšem jejich heslo bylo: Spějmě dál! Nikoli: Spějme kam?

Takový balvan ovšem rozdrtí každého mravence, který by ho chtěl trochu, třeba jen trošičku, usměrnit. Z výšeuvedených výjimek se stávali mučedníci a jako takové se pak stávaly stavebním kamenem pro rozjetý stroj. Samozřejmě opět až na ty nepatrné výjimky v již zmíněné roli šašků, a na ty, kteří byli nadobro zapomenuti a zavrženi.

Proč tehdy kdysi odkudsi vyběhli, zůstává otázkou. Bývalo tam hezky. (A nejspíš mohlo být pořád, kdyby tam byl někdo byl.) Snad někdo z nich uviděl motýla či cosi a rozběhl se za tím. Ti ostatní, kdoví proč (možná z nevědomosti, možná jen z přílišné bezbrannosti), se rozběhli za ním, až odběhli všichni. Když ten první to své cosi našel, zjistil, že to nestojí za to (v podstatě si jen tak hráli) a vrátil se. Jenže tam už nikdo nebyl. Pusto a prázdno. Dotyčný se jistě divil, kam že se to všichni vytratili a poděli, když možná ještě zahlédl jednoho, jak spěšně sbírá svých pět švestek, aby ostatní dohonil. Tak na něj zavolal, kam že se to všichni dějí?! Ale ten mu už nestačil odpovědět a zmizel za rohem. Otázka zůstala viset ve vzduchu. Protože ten první už nechtěl zůstat sám, rozběhl se za ním. Nikdo se tak nikdy nedozviděl, kam že se to vlastně ubírají. A aby tohle zakryli, vymysleli to heslo.

Spějme dál!

Bylo tedy dáno, že se ubírají kupředu. Nikdo se neptal na podrobnosti, a kdo se ptal, viz již zmíněné výjimky. Bylo to všechno pěkně zamaskováno a upraveno. Byla to dobře zastřená počáteční blbost davu. A hloupost davu.

Všechno na světě má své místo, své poslání, svůj řád, svůj účel. Někomu se třeba může zdát, že je to tak příliš svázené. Ale není - ba naopak. Je to všechno jako krystal - když už tady máme tu Vědu.

Krystal je a má určitý tvar. Všechny jeho částečky v něm mají své místo. Každé to místo obsahuje co do velikosti velmi relativní prostor. (Relativní do té míry, že každý subjekt má takový prostor, jaký pro sebe objeví a jaký je schopen pojmnout. Vědomí krystalu a prostor místa dává prostor největší.) V tomto prostoru se částečky mohou pohybovat. Jakmile však opustí své místo, krystal se znečistí, pokřiví, oslabí, zhroutí. Účelem je čistý, krásný, velký krystal. Účelem je upevňovat ho, zvětšovat, zkrášlovat. Čím větší a krásnější krystal je, tím větší a rozmanitější je prostor na daném místě. V zájmu těchto základních podmínek a vůbec celé své existence se proto krystal brání. Neboť jestliže jedna částečka opouští své místo a přitom si nedává říct, tím krystal poruší a krystal ji jednoduše opustí, vyrazí ji. Pak buďto z jejích zbytků vytvoří odpovídající částečku novou, anebo, když se příliš naštve, přetvoří se docela a dostane trochu jiný tvar a roste a může být zase krásný a čistý. Tak to je. Účelem je stavět krystal, ne ho narušovat. Protože je jen jeden krystal. A ten je všechno. A všechno je v něm.

No, a ti mravenci opustili své místo pod tím heslem. Tím, jak už jsme řekli. Zmíněné výjimky, jak už bylo také řečeno, se snažili ten balvam usměrnit. Je jistě očividné, že skála pod kopcem je ono místo, rovina s mořem pod kopcem že je prostorová hranice místa, a omlácený kámen zbytek částečky, tedy kámen znovustavební. Ten kopec je jistě dlouhý, avšak rychlost je čím dál větší a větší. A balvan, pokud ještě nenarazil, se valí a valí, pořád dál. A mravenci, přestože jich přibývá, nestačí ubýbat. A pokud ještě nenarazili, děje se tak dodnes...

Tuhle jsem potkal jednoho, který nesl nápis M. M. Zeptal jsem se ho, co že to jako znamená.

"MEHR MRAVENCI - více mravenců," řekl.

Potom škobrtnul, učinil jakýsi po-krok, a přejela ho tramvaj.