(1. kapitola)

(4. kapitola)

(5. kapitola)

VI.

 

Ta nálevna ovšem hučela. Byla poměrně malá, podél stěn z větší části obložená tmavým, nepochybně již hodně pamatujícím dřevem, z něhož jaky přímo vyrůstalo a tvrdě s ním kontrastovalo členité klenboví zřejmě nedávno vybílého stropu.

 

První věc, která Eduarda ihned po vstupu do její druhé místnosti napravo od výčepu na okamžik zarazila, byla jakási zvláštní a těžko definovatelná ponurost tohoto prostředí. Pak si ale uvědomil, že jenom nevidí na stolech bílé ubrusy, na něž tu byl zvyklý ještě z dob, kdy sem chodíval velice často. I ty stoly byly totiž tmavé, masivní a dubové, židle a lavice rovněž. Nějaké volně průchodné prostory kolem nich však prakticky neexistovaly a i starší brýlatý číšník se proto všude musel buďto namáhavě prodírat nebo brát sklenice, talíře, šálky a jiné nádoby nad hlavami velmi živých a vesměs mladých hostů. Bylo tu beznadějně obsazeno, příšerně zakouřeno a téměř až k zalknutí přetopeno. Už na první pohled to prostě byla jedna z těch typických pražských malostranských hospod mladých, povětšinou volnomyšlenkářsky založených lidí - hospoda náramně nevázaného veselí, bohémské bujarosti a bezprostřední kamarádské pospolitosti. A taky to byla krčma toho druhu, v jakých je zpravidla možné nalézat i studenty.

 

Eduard s Ilonou i takou druhou místností prošli víceméně bez zastávky, neboť Eduard předpokládal, že jeho přátelstvo najde až v poslední, třetí části. A samozřejmě, podle "zvykového práva" u podlouhlého, přehustě tělnatého a ted v podstatě i nedostupného stolu vzadu nalevo u stěny ona společnost skutečně byla. Zároveň už odtamtud na něj dva přefousatělí a převůlastělí mládenci mávali a posunky ho zvali k sobě. Ti ostatní, s nimiž se většinou znal teké, odpovídali na jeho pozdravné kývnutí svým přikývnitím, avšak jedna z tamních dívčin upřímně zajásala:

 

"Propánaboha, Edo, kde ty se tady bereš?! Ty ještě žiješ?!

 

To víš že jo, holka zlatá, pomylel si Eda, zvesela jí zmamával a začal dumat, jak se k tomu stolu dostat. Pak to začal zkoušet.

 

Ilona zatím zůstala stát opodál u obrovských rozpálených kamen, do nichž se nějaký ochotník právě snažil přiložit celý uhlák briket. Nevypadal na to, že by se jí tady někdy mohlo snad bůhvíjak líbit, nicméně si to tu pořád zvědavě a trochu i nedůvěřivě prohlížela. Poslední dobou toho totiž o této restauraci zaslechla již hodně zejména od těch svých kamarádek, jejíchž nápadníci se (podle ní zcela neoprávněněně) najednou začali považovat za kdovíjaké bohémy. Jenom proto jí také už někoilkrát napadlo poprosit nějakého ze svých známých kluků, aby ji sem, někdy vza. Skutečnost, že to byl ten dnešní, kterého vlastně ještě vůbec neznala, ale se kterým se sem přestoúpln+ poprévé dostala, jí však stále připadala dost zvláštní - a možná ani ne tak náhodna.

 

"Hele, můžete tu vyprodukovat kousek místa?" sondoval zatím u té společnosti Eduard. Jako první zareagoval jeden nadmíru neštíhlý a evidentně dlouho neholený mohutný tmnavovlasý mládenec.

 

"Proč?" podivil se velice překvapeně.

 

Ostatní mládež jakoby pobaveně vyčkávala, co se z toho vyvine.

 

"Jen tak," odpověděl ledabyle Eduard.

 

"To jako pro tebe, nebo pro tu krasotinku?" dál však zvídal medvědí typ.

 

"Kdybys vypadnul ty, tak by nám to stačilo oběma," řekl opět ležérně Eduard.

 

"A nechtěl bys takhle plácnout přes čumák?" zazubil se dobrosrdečně pořez.

 

"Tak pojď ven!" vybídl ho Eduard a stejně dobrosrdečně mu úsměv vrátil.

 

"To určitě!" pokýval hlavou valibuk, hrábl po svém úvu a mocně se z něj posilnil. Pak si zhluboka oddychl a způsobně si otřel ústa do rukávu. "Já se tam s tebou budu zdržovat a oni mi tady zatím všechno vypijou. Jako bys tyhle kořaly naznal."

 

"No právě," přikývl i Eduard. "To víš, tady to asi nikdo nemá lehké. Ale stejně bys mohl vypadnout," neodpustil si ještě, otočil se k Iloně a kývl na ni, aby se i ona pokusila nějak se k tomu stolu dostat.

 

Když se jí to bez větších obtíží podařilo, neboť jeden "přísedících" naopak mířil odtud, nechala si pomoci z kabátu a jakžtakž se vměstnala do té škvíry, kterou snaživci na lavici u stěny posléze přece jenom "vyprodukovali". Mezi omluvnými poznámkami a pohledy k nastalým sousedům hlavně ovšem pozorovala, kam si asi sedne Eda, nebo jestli se třeba nerozhodne postávat v protějším hlubokém okenním výklenku, jako to tam provozoval jiný mládenec, občas tam ale i posedávající na hromadě různých aktovek, tašek, vaků a batohů - snad s učením.

 

Eduard ovšem nejprve zamířil k fantastický obloženému věšáku, na který se mu jakýmsi zázrakem podařilo umístit jak její, tak svůj kabát. Potom odešel k výčepu koupit rezervní krabičku cigaret: tu, která se pro jistotu raději ponechává schovaná hluboko v kapse a nikdy se nepředkládá k volnému plenění spolustolovníkům. Zároveň tam vyzkoušel první sklenici "předběžného vzorku" piva a při zpátečné cestě se krátce zastavil u jednoho stolu v druhé místnosti, kde zahlédl jednoho z těch svých kolegů, s nimiž čas od času obchodval či jinak burzovně spekuloval s gramodeskami. Nižádnou radost tím ale nezískal, neboť i tento mládenec si od něj peníze chtěl spíš půjčit, než aby sám mohl nějaké vydávat. Tak se jen zběžně domluvili na jiném konkrétnějším a oboustranně přínosnějším setkání, rozloučili se a Eduard se znovu namáhavě prodral tou změtí těl ke své společnosti. Ani tam příliš neváhal zaujmout půlku židle v bližším čele stolu - ovšemže k pramalému nadšení jejího původně samostatného uživatele. Teprve potom položil před sebe načatou krabičku cigaret, přes roh stolu z ní nabídl Iloně, sám si také zapálil a konečně se začal aklimatizovat z toho nečasu venku a zároveň mezi lidmi, které dlouho neviděl.

 

"Co je s tebou, člověče? Ty se neukážeš, neozveš... - Nebo snad abstinuješ?" nehodlal mu však prozatím dopřát klidu jeho nejbližší pravý soused na židli oproti stěně: vyšší světlovlasý mladík v bílých manžestrových džínách a v tlustém žlutočerně kostkovaném svetru. Až do té chvíle ovšem sám vypadal, jako by sám nad něčím usilovně přemýšlel.

 

"Ale to víš, málo času," řekl Eduard.

 

"Co škola?"

 

"Jde to," pokrčil rameny.

 

Ostatně na tom vůbec nezáleželo, a raději se proto začal blíž seznamovat s okolím. Zahlédl zde totiž pár neznámých tváří, a i dívek tady bylo víc, než býval zvyklý u této společnosti vídat. Nějak mu ale ty tvářičky připadaly trochu moc všední a tuctové - snad v porovnání s Ilonou, na níž letmo pohlédl také a s kterou se už jeden její nejbližší soused pokoušel zavést hovor. Pánské účastníky této sešlosti až na dva tři opravdu poměrně dobře a hlavně dlouho znal, a dívka, která ho v úvodu jeho příchodu tak nadšeně přivítala, se s jedním z nich zrovna vášnivě objímala a líbala. Přelétl ten houf ještě jednou a ujistil se tak, že ho tito lidé skutečně nijak hluboce nezajímají.

 

"Jak vidím," řekl svému zvídavému sousedovi (ostatně rovněž léta létoucí známému klukovi), "moc se toho tady asi nezměnilo."

 

"No jo," přikývl manekým lhostejně. "Nic moc. Snad až na pár změn v sestavách párů."

 

"A pár nových kůží, co?" usmál se Eduard.

 

"To taky. Holt stárneme, všechno se to začíná nějak pářit, a ten zbytek se tomu jen přizpůsobuje. Prostě takové fádní věci. Znáš to, ne? - Ale co ty? Najednou jsi sem přestal chodit..."

 

"Hm," udělal Eduard a nepatrným pohybem hlavy upozornil ma jiného pitce z protějšího čela stolu, který se k nim zrovna pro cosi natahoval.

 

Byl to mládenec ve fialovém, převelice usmoleném dlouhém splývavém svetru, jehož základními fyziognomickými rozpoznávacími znaky byly dlouhé, notně prošedivělé tmavé splihlé vlasy a především aktuálně značně rozpivněný obličej. Ten člověk mžoural a chtěl "sirky", přičemž jen taktak že nerozlil tři čtyři téměř plné sklenice piva.

 

Jenomže manekýna ve žlutočerném světru v téži chvíli zřejmě napadlo trochu si pohrát, neboť nejbližší krabičku zápalek si přitáhl až k sobě, takže si ten protinožec mohl na stole klidně i ustlat.

 

"Neblbni, Jardo!" zahučel.

 

Jarda nic, uculoval se přesladce.

 

"Nechceš slamník?" zazvídal nevěřícně další přítomný mládenec se sice bělostně zářivou pletí, ale s jako úhel černými vlasy a fousisky.

 

"Tak ať sem dá ty sirky!" trucoval ten nad stolem a odhodlaně naznačil, že kdyby o to šlo, klidně by si tam natáhl celé své dlouhé, tenké a bezpochyby velice znavené tělo. Potom ale zbystřil - pravděúpodopbně zjištěním, že poblíž provokatéra "Jardy" sedí nějaká po čertech okouzlující, avšak jemu dosud pohříchu neznáma děva.

 

"A jéjé...!" rozradostnil se totiž a zaměřil k ní hákovitý ukazovák. "Zase jedna obět! - Komupak to patří?"

 

Ilona viditelně znachověla a otočila se k Eduardovi.

 

"Nestarej se!" řekl proto Eduard a žádané zápalky mu přisunul.

 

Následující Ilonin úsměv snad ani kyselý nebyl, ovšem Eduard se naježil. Zprvu měl chuť něco tomu hejhulovi odseknout, ale potom to odmávl a znovu se přetransponoval do své původní flegmatičnosti a s takto naaranžovaným výrazem si dívku důkladněji prohlédl. Zacukalo mu to koutkem úst, ale ani potom nevypadal na bůhvíjaký proslov. Proč také? Jestliže ona sama zareagovala takto víceméně mile, proč by si zrovna on měl dělat hlavu z přihlouplých poznámek kdejakého kořalečníka. Koneckonců se to stejně dalo považovat za určitou lichotku, neboť dotyčný šmudla si k tomu ještě pobrukoval: "A samé pěkné kousky. Má to tak jeden štěstí... - Viď, ty jedem dandy?!" hekl a znovu se zaměřil na Eduarda.

 

"Jo," přikývl "ten jeden dandy". "Nemáš ale zbytečně moc řečí?"

 

"Vždyť je to vůl jak lev!" zapráskal do toho mohutným knírem jiný z mládenců. Jeho nejpravděpodobněji intimní přítelkyně a stávající levá sousedka s neuvěřitelně hustě kudrnatou helmou tmavých vlasů se tomu zhluboka a srdečně rozesmála.

 

Avšak urousaného žíznivce se očividně už zhola nic netýkalo. Zpočátku drahnou chvíli seděl s tím svým pohledem zahaleným v jakési transcedentální šero, v tomtéž rozpoložení asi absoloval také vyprazdňovací kůru za dveřmi s výmluvným mezinárodním panáčkem, a teprve když po svém návratu do sebe nadvakrát vylil obsah jedné sklenice z další baterie piv, která tam zatím dopravil číšník, začal se náhle shánět po nějakém psacím náčiní.

 

Napřed se kolem sebe zeptal, samozřejmě zbytečně, načež si začal horečnatě prohledávat všechny kapsy a další místa, kde by měco takového mohl u sebe mít. Když neuspěl, protože neměl, sehnul se k aktovkám a zavazadlům v okenním výklenku za sebou a začal tam všechno důkladně přehazovat. Pranic si ovšem nevšímal stoupajícího rozhořčení několika svých soupitců a uklidnil se teprve tehdy, až se mu podařilo někde úplně zespoda vykouzlit jakousi silně podezřelou věc - kdysi možná aktovku. Postavil si ji na klín a začal v ní krámovat. Posléze odtud jednu propisovačku vylovil a za ní velký sešit. Začal jím listovat a asi hledat volný list papír. Někdo z toho davu okolo před něj hodil tři téměř nepoužité pivní tácky z tvrdého kartonového papíru a tak sešit zase schoval, odhodil svůj tlumok někam za sebe a zkusil na svém notně opracovaném kartonovém pivním tácku tužčin projev. Tužka fungovala. Přitáhl si tedy ty čisté tácky a na jeden z nich začal rozmáchle cosi psát. Pořád si přitom něco pobrukoval, nebo jen tak naprázdno pohyboval rty, a po chvíli tácek hodil před Eduarda.

 

"Co je, co s tím?" nedůvěřivě zkoumal tu věc Eduard.

 

"Přečti si to!" pobídl ho psavec a podezřele divně se šklebil.

 

"Ukaž, co je to zase za hovadinu," vztahoval ruku po tom tácku i nějaký licousáč odnaproti.

 

"Nech ho, ať si to napžed přečte sám!" kategoricky odmítal tuto snahu autor psaníčka.

 

Eduard tedy zdusil cigaretu a pokusil se v tém čmáranici trochu vyznat. Meztím, co dočítal a párkrát se raději přeptal, co ten či onen klikyhák znamená, podal mu pisálek ještě jedne tácek, popsný už výrazně čitelněji. Tím bylo dílo nejspíš celé a i s nadpisem znělo takto:

 

T A K K T E R Á

 

Dnes ty a zejtra jiná,

sejdem se u piva či sklenice vína.

Spolu se sejdem,

do sebe vejdem,

(jen tělesně - duševně impotentní)

za sebou zamknem na patentní

klíč,

už je to pryč.

Jak na hvězdách prach,

zůstane strach,

aby nebyly děti.

 

Eduard zakroutil hlavou.

 

"No a? Co s tím mám dělat?" podíval se na básníka, který zatím zvědavě sledoval vývoj jeho obličeje.

 

"No co asi? Už to máš přečtené?"

 

Eduard přikývl, sklapl oba tácky k sobě a zjevně hodlal celý výtvor vrátit jeho autorovi.

 

"Jen si to nech!" rázně ho však odmítal psavec.

 

"Půjč mi to taký přečíst!" zaprosila Ilona.

 

"Moment," odmávl ji Eduard, poklepal ukazovákem na ty pivní podložky a zeptal se básníka, proč mu je vlastně vnucuje.

 

"Hádej," zněla odpověď.

 

"Třeba je to jenom taková modelová situace - třeba si jen tak hraju... - Anebo!" rozzářila se mu náhle tvář.

 

"Dej sem metr piv, abys to neměl zase kór moc zadarmo." Eduard si odfrkl.

 

"Vole! Za takovou pitomost? To už jsi zase v delíriu?!"

 

"Jaká pitomost? Co to pravíš, ubohý synu?" řekl káravě veršotepec a opět se začínal potměšile šklebit.

 

Potom ukázal na Ilonu a se slovy: "Dej jí to taky přečíst," se dost pracně se vztyčil, v celé své tyčkovité konstrukci se povážlivě zakymácel a hlasem převelice velikým zvolal:

 

"Vyhlašuju dražbu! Dávejte dobrý pozor, dámy a pánové! To, co právě čte tahle krásná dívka," ukázal prstem na Ilonu, "nabízím za první vyvolávací cenu jednoho piva. Edík jako prozatímní adresát a základní inspirační zdroj s ní samozřejmě povinně souhlasí. - Kdo dá víc?"

 

Někteří jedinci z té společnosti opatrně projevili zájem o prozkoumání nabízeného zboží. Teď ho ale zrovna četla ta Edova holka, tak museli chvíli počkat. Teprve potom začalo dílo putovat. K tomu si ovšem autor písemnosti zase raději sedl.

 

"Tak ještě jednou!" opět mocně zahlaholil a znovu povstal, neboť zřejmě usoudil, že všichni potenciální zájemci jeho práci dostatečně zodpovědně zhodnotili a mohli by ji zaplatit.

 

"Jedno pivo poprvé! Upozorňuji vás, panstvo, abyste honem přidávali, poněvadž tohle jednou bude slavná báseň!"

 

Žádný z přítomných však nad tímto upozorněním radostně nezajásal, ba naopak se leckdo spíš jen pohrdavě či shovávě usmál.

 

"Tak nikdo?" zatvářil se poeta velmi překvapeně, neboť asi nechápal takovou do nebe volající lhostejnst svého okolí.

 

"Jedno pivo podruhé!" rozmáchl se a pak se "preventivně" opřel jednou dlaní o stůl, respektive o nejbližší poloprázdnou sklenici piva.

 

A opět žádný ohlas.

 

"Vy jste ale zabedněnci!" začínal se náramně udatně čertit.

 

"Vůbec merozumíte poezii, darebáci! Kdyby to takhle bylo porno, co - přízemní tvorové!? No, co se dá dělat: jedno pivo potřetí! - Takže Edíku, tím se stáváš defitivním a právoplatným majitelem hluboce pravdivého uměleckého díla. Srdečně gratuluju. Tak. A sem s tím bahnem!" zamnul zvesela rukama, poskládal se zpět na židli a už se sápal po jednom z právě dodávaného lustru čerstvých piv.

 

Ilona ho zatím zvědavě pozorovala.