(1. kapitola)

(4. kapitola)

(6. kapitola)

V.

 

Eduard měl zase jednou pocit prázdné hlavy. A to tak, že totálně prázdné. Nebylo to ostatně dnes poprvé, a obával se, že ani naposled. Ty obavy byly ovšem diskutabilní. Cítil se sice jakoby v jakémsi vzduchoprázdnu, hermeticky oddělený od všeho kolem sebe, ale rozhodně nemohl tvrdit, že by mu to bylo nemilé či nepříjemné. Možná spíš naopak. Jako snad každý člověk z té většiny takzvaně normálních lidí znal i on tyto stavy docela dobře, nicméně patřil k té nejspíš menšině z té většiny, kdo je nikterak neodsuzoval. Také jim neříkal třeba "nuda" nebo "lenost" či "flákání se", ale naopak měl pro ně svůj soukromý terminus technicus: "Pokořování vlastní ješitnosti nicneděláním". Téměř vždy se při nich cítil klidný, nádherně vyrovnaný a vcelku i spokojený, a dokonce si takových stavů často i vážil a měl je rád. Znamenaly totiž ono naprosté odpoutání se od všeho, vyprázdnění mozku, čistou mysl a vědomí, v nichž se ta mysl nemusí zabývat (a nezabývá se) příjmem jakýchkoli vnějších podnětů, takže je ani nezpracovává, a už vůbec mevysílá žádné jiné podněty sama. Prázdná hlava je prostě prázdná hlava, říkával si, s tím se dá těžko něco dělat - a někdy je venkoncem nejlepší s tím raději nedělat vůbec nic. Klídek - možno říci. Neboť opačné snahy mohou vést někdy až k nepředvídatelným, nenapravitelným a dalekosáhle komplikovaným situacím, a přečasto bývají i tou jedinou prazákladní příčinou doslova katastrofálních následků. Činorodé, častěji však pouze křečovitě horlivé duše, většinou do takových stavů mysli vnášejí jen a pouze zmatek, nesmyslný chaos a naprosto zoufalé snahy o "něco", zatímco v takových případech je zpravidla daleko nejlepší a nejideálnější právě ono "nic". Nic, dokonale vyprázdněná mysl, samota - a třeba i vysvléknutí se z vlastní tělesné schrány a pohled na sebe sama zvnějšku, popřípadě očima jiných lidí s otázkou: jakpak asi vidí oni mě? Řečeno zlehka, jednoduše a stručně: o takovém stavu mysli se velice těžko hovoří - vždyť vlastně není mluvit o čem.

 

Dnes, přesněji v těchto chvílích, však byla situace přece jenom odlišnější. Především totiž nebyl sám. Měl u sebe, tady, přímo ve svém pokoji, dotyčnou dívku Ilonu. Seděla v křesle u nízkého stolku, zatímco on se uvelebil v rohu nyní již složeného a bohatě chundelatým přehozem potaženého gauče naproti ní. Prozatím s ní toho moc nenamluvil, což rozhodně nebylo její vinou. Tuhle skutečnost si uvědomoval v plné míře, protože to on, nikoli ona, se prostě na chvíli dostal z reálu někam do "nikam", "z obrazu", jak říkával, a nyní se do něj pozvolna vracel zoět. Ten návrat byl ale částečně zapříčinen i tím, že na gramofonu právě dohrávala první strana LP desky jedné z jeho nejoblíběnějších muzikantských part - britského hardrockového pětilístku Deep Purple. Vstal proto, aby desku otočil. Hlavou se přitom mihla odpolední scénka před vchodem do tohoto domu a docela mimoděk se nad ní usmál. "Čemu se směješ?" byla zvědavá Ilona.

 

"Ale nic - jen jsem si na něo vzpomněl," řekl. Co taky mohl odpovědět jiného, pakliže nechtěl lhát nebo si vymýšlet nějaké ptákoviny.

 

"A na co sis vzpomněl?" nechtělo se nechat odbýt děvče.

 

"To by se ti asi nelíbilo, Ilono," znovu se pousmál.

 

"Tobě záleží na tom, aby se mi něco líbilo?" na oplátku se usmála také Ilona.

 

Na to už Eduard neřekl nic. Pozorně seřídil přenosku gramofonu a šel si posadit na své místo. Na dívku se sice soustředěněji zadíval, ale jestli mu teď na něčem záleželo mnohem víc, pak to byla především ta dlouhá a místy až strhující skladba Child in Time, která se z reprosoustavy právě rozeznívala.

 

Dívka zatím pohodlně, klidně a také už mlčky seděla, aniž možná tušila, jakým "důmyslem" svého společníka se tomto bytě ocitla, a co ji zde mělo čekat. Nejspíš to ale netušila ani po té, co pečlivě rozvržená navigace nejprve ve whisky a vzápětí i láhvi vína dostávala povážlivou trhlinu, neboť oproti Eduardovým původním propočtům stále ještě nevypadala na dostačující stav opojení. Desky a interiér vůčihledně selhaly (řekla jen, že "tu vypadá docela zajímavě") a on sám (a v tom asi tkvěl ten zásadní problém) také zrovna nehýřil kdovíjak originálními nápady a duchaplností. A tak tu jen oba seděli a především on byl soustředěný na gramofonovou produkci. Ve svém žánru to byla totiž muzika bezesporu špičkové světové úrovně, a nyní navíc začínala vskutku obdivuhodně gradovat - hlavmě v expresivním, naléhavém a nejspíš i hluboce upřímném zpěvu. Ten hlasový fond, technika, intonace, frázování, nástupy a celé nasazení zpěváka byly doslova úchvatné. Úchvatné, úctyhodné a přímo perfektní, včetně dynamičnosti celé skladby, v níž právě přebírala vůdčí roli kytara.

 

"Co je, proč mlčíš?" znovu se ozvala Ilona svým jemným, sympatickým dívčím hlasem, u něhož si Eduard až teď plně uvědomil, že téměř neznatelně a ne nepříjemně vlastně i trošku ráčkuje.

 

"Nic není. Co by mělo být? Poslouchám," řekl.

 

Ostatně o tom ani nemohlo být pochyb, neboť skutečně velmi pozorně, o poznání víc než dosud, poslouchal muzikálně výsostně kvalitní, technicky brilantní a soustavně se zrychlující kytaristův bluesrockový chorus. Zároveň se snažil pochytit něco z té strojově přesné hry bubeníka a byskytaristových figur, a lákalo ho také přijít konečně na kloub varhaníkovu nápaditému a přitom jednoduchému rytmizování harmonického základu.

 

Znal tuhle desku dlouho. Opravdu dost dlouho, poněvadž svým prvním vydáním byla vlastně již dost stará. Měl ji tudíž bůhvikolikrát oposlouchanou. Přesto však patřila mezi ty v jeho rozsáhlé a neustále inovované diskotéce, které si rozhodl ponechat natrvalo. Sám dnes už ani pořádně nevěděl, jak právě v jejím případě dospěl za pár dnů po jejím náhodeném získání k nezvratnému přesvědčení, že jednou provždy bude patřit mezi ty nejzajímavější z celé rockové éry moderní hudby, a mezi ty vůbec nejdůležitější v tomto jejím derivátu - hardrocku. Mimoto by teď ani nedokázal pořádně vysvětlit, proč ho napadlo pustit si ji po jednom albu muzikantsky sice také vynikajíích, stylově však podstatně odlišnějších Soft Machine, a po LP desce jakýchsi "hvězdiček" nejsoučasnějších světových žebříčků; tu ale pustil hlavně té holce, protože se mu zdálo, že předcházející muzika jí naprosto nic neříká. Vlastně jen možná chtěl konfrontovat hudební a nejspíš i textovou ubohost těch pseudoprogresivních, uřvaných a zoufale nemuzikálních snaživců, kteří se hrdě nazývali heavy metal, zatímco jemu to připadalo spíš jako "bru - tal": především vůči té muzice. Anebo prostě jenom dostal chuť pustit si bez ohledu na tu holku něco v této oblasti sice staršího, leč hudebně nesrovnatelně kvalitnějšího. Koneckonců právě kvůli těmto Deep Purple absolvoval před nedávnem sérii vesměs akademických debat s těmi ze svých známých, pro něž byla populární (a v ní zejména rocková) hudba základní součástí jejich obživy a jejich života: s profesionálními špičkovými muzikanty, s fundovanými odborníky, uznávanými hudebnímu kritiky, muzikology nebo jen dlouhodobě zainteresovanými fanoušky, kteří ho se častokrát (a marně) snažili přesvědčit, že tohle album (ostatně s příhodným názvem In Rock) zase natolik důležité v celém dosavadním vývoji moderní hudby nebylo a není. Jeho stávající hluboké soustředění pak bylo o to pochopitelnější, že to byla právě tato skladba, která ho téměř při každém jejím poslechu dokázala vyprovokovat ke snaze o co nejhlubší porozumnění její zdánlivé jednoduchosti a snad proto i mohutné emotivní účinnosti. Zpravidla vždy ho takřka fascinovaly ony pouhé dva základní akordy její harmonické struktury (první mollový, druhý o interval nižší durový), obdivoval fantastickou přesnost všech jejích hráčů, jejich zodpovědnost a přísné podřízení se společnému výsledku... - Vlastně, zpozorněl a nenápadně se na svůj protějšek zkoumavě zadíval, vždyť ani pro ní nemůže být tahle muzika zase tak nejhorší - pakliže se ovšem nevzhlíží v nějakém tom zoufalci z tuzemské produkce, jenž si bohužel přečasto někde v rozhlase, v televizi, na desce, ve filmu či na koncertě zamutuje a přitom si hned myslí, kdovíjaký není s tím svým škřehotáním borec a démon...

 

"A to tady chceš takhle sedět a poslouchat pořád?" opět zazvídala Ilona.

 

"Proč ne?" zamumlal si. " - Nebo se ti tahle muzika nelíbí?"

"Já... nevím," řekla nesměle. "Je to tak nějak... takové zvláštní... Ten zpěvák mi připadá, jako že moc kříčí."

 

K tomu už Eduard samozřejmě neměl co dodat. Kytaristova strhující exhibice a hned po ní následující další zpěvákův text příběhu o špatně narozeném dítěti byly najendou pryč a on prostě ztratil jakoukoli chuť o čemkoli hovořit. Kromě toho by jí asi těžko zrovna teď dokázal vysvětlovat, proč ji sem vůbec zavedl, a už určitě ne asi to, že k tomu jaksi poztrácel potřebnou odvahu a nápaditost. Taky by to asi nemělo žádný význam, neboť bůhvíproč začínal věřit v nějaký ten "impuls", jenž by mu potřebnou energii a s ní i nutnou dávku invence znovu dodal. Letmo se kolem sebe rozhlédl, i když nikoli proto, že by tu vynalézavost hodlal najít právě zde. Spíš to bylo jen proto, že se chtěl vrátit víc do reality, "do obrazu", což mu pro začátek připadalo dost důležité. A taky proto, aby do skleniček rozlil zbytek vína, nabídl Iloně i sobě cigaretu, a obě také zapálil.

 

* * *

 

Prvních pár doušky z cigarety vychutnal jako labužník. Po nich lehce usrkl vína a znovu se pohodlně opřel. Natáhl si přitom nohy a takto v pololeže si dívku začal důkladněji prohlížet: zda vůbec stojí za nějakou námahu, a kolik jí může být let. Tipoval si ji na devatenáct (až později mu řekla, že před necelým měsícem jí bylo osmnáct), ale v zásadě tomu zase tak velkou důležitost nepřikládal. Vzato kol, kolem a dokola vůbec, začínal to být pro něj především skvostný dívčí exemplář, jenž přebohatě splňoval jeho stávající estetické a normativní požadavky stran těchto záležitostí. Zároveň ji letmo zkonfrontoval i s těmi ze svých předchozích dívek, s nimiž měl doposud to "štěstí", a téměř okamžitě si ji s ne nepříjemným pocitem vnitřního uspokojení se sebou samým vlastně musel zařadit mezi ty nejhezčí z nich - pakliže ovšem neměla právo stát rovnou na příčce nejvyšší. Nebyla to totiž nějaká tuctová, nebo vyzývavá či dokonce až vulgární krása, a taky nic z konfekční pohlednosti daleko nejvyššího procenta současných a takzvaně hezkých mladých dívek. Také nebyla hezká jenom svým mládím, na což další obrovská většina dívek bohužel náramně často hřešívá a z čehož pak vyvstávají různé ty "omyly", ufňukané a zoufalé dopisy slabomyslně radícím redakcím zejména mládežnických periodik, komplexy méněcennosti z rozchodů, respektive z pozvolného ochabování partnerova zájmu.

 

Postavou byla spíš menší (odhadoval tak 160 cm) a měla na sobě tmavěmodrou bavlněnou džínovou soupravu, pod jejíž horní částí prosvítalo jakési světlé, možná bíložluté tričko. V oblékání měla zřejmě mladý a nevtíravý vkus s vyvinutým citem pro jemné pastelové odstíny, neboť tohle všechno jenom nenásilně, i když možná o to víc, podtrhovalo přímo okouzlující svěžest jejího obličeje. A byl to obličej vskutku nadobyčej půvabný. Třeba už tím, že dosud nejspíš nebyl "zpracovaný" nějakými kosmetickými přípravky. Anebo tím, jak velice jemně byl pravidelný - s malým ostrým nosem, s úžasně prchavými tahy smyslnosti kolem nevelkých, stále jakoby tak trošku nedovřených vlhkých úst, s precizně vykrojenou linií plnokrevných nenamalovaných rtů, a hlavně s velikýma a i přes to šero takřka intimního osvětlení možná temněmodrýma a zdálo se i upřímnýma očima. Jednoznačně to prostě byla tvář, které rozhodně víc slušely radost a smích, než nějaký (byť i "oduševnělý") smutek, pláč, bolestínství.

 

Tak tak, není nad to, prohlédnout si toho, kdo nás zajímá, nejprve v co největším klidu a pohodlí, napadlo Eduarda. Jenže, uvědomil si téměř současně, tentokrát mu ten klid a pohodlí nebyly mnoho platné, neboť se pořád nemohl zbavit jakéhosi naprosto neurčitého a zároveň neodbytného pocitu, že mu z té dívky to nejpodstatnější bezustání jakoby uniká. Pokaždé to z ní na sotva postřehnutelný okamžik zazářilo a ihned to zase zmizelo, znovu to z ní zajiskřilo a opět se to vytratilo. Bylo to jako nějaké fluidum, jako něco zcela mimo obzor jeho chápání, naprosto mimo rámec jeho vědomého vnímání - přestože právě tohle co nejvíc pochopit a plně vnímat chtěl, a přestože ho to čím dál silněji přitahovalo. Anebo vzrušovalo. Ano, to bylo možná to správné slovo: vzrušovalo. Ale opravdu asi jen "možná", poněvadž v tomto pocitu figurovalo také cosi jiného, cosi, co by se snad dalo nazvat i jinak. Ovšem jak? Vždyť si zčistajasna zároveň uvědomil, že to, co ho v těchto okamžicích na ní vizuálně minimálně stejnou měrou doslova fascinuje, jsou její vlasy - její tak dráždivě hustě vlnité, delší a ne přímo blonďaté světlé vlasy. Má je skoro jako pudl, napadlo ho, a náhle ho posedla jakoby až neodolatelkná touha dotknout se těch vlasů, aspoň zlehka je pohladit, a pak do nich pozvolna hluboko ponořit prsty, velice jemně je k sobě přitahovat, přivonět k nim, poněvadž takovéhle vlasy přece musí vonět (přestože si vůbec neuměl představit jak), a jsou stvořené ke zlobivému cuchání, mazlení se s nimi, k omamujícímu spánku v nich...

 

Eduard vstal, prozatím rozhodnutý raději na toto téma ještě nepřemýšlet. Samozřejmě k tomu měl i "praktický důvod" - Deep Purple dohráli a náhle zde bylo trochu moc ticha, které ho v podstatě začínalo rušit. Nejprve tedy navykle opatrným způsobem desku sejmul, pečlivě ji zasunul do obalu a vrátil ji mezi ostatní ve speciální skříňce mezi psacím stolem a příruční knihovnou. Pak chvíli váhavě hledal jinou. Rozhodoval se pro ten či onen žánr populární hudby, až usoudil, že vzhledem k té holce bude asi nejlepší pustit něco spíš nenáročného, ovšem i tak ve světové špičce obecně oblíbeného. Moc toho sice v této oblasti nevlastnil, ale vzápětí si uvědomil, že si před nedávnem ve svém burzovním obchodování s gramodeskami víceméně musel v kolekci s jinou deskou "pořídit" také LP rovněž rockové kapely Eagles s obrovským hitem Hotel Kalifornia. Vysoukal tedy desku ze skříňky, nasadil ji na gramofon a přístroj opět uvedl do provozu.

 

"Tohle se ti snad bude líbit," řekl jen tak přes rameno.

 

"Proč myslíš?" znovu docela příjemně zaráčkovala Ilona.

 

"Jen tak - napadlo mě to," nepatrně se usmál.

 

Potom se znovu usadil na gauč. Stejně mu ale tenhle kratičký dialog připadal zbytečný - jako kdyby si neřekli zhola nic. Nebylo to všem vinou nějaké další "prázdné hlavy", neboť tentokrát jeho mysl, vědomí, cit a vůbec všechny smysly pracovaly téměř naplno, prostě tu dívku plně vnímaly, snažily se pochytit co nejvíc z jejího vyzařovní a jiskření, a také si zkoušely přesněji vykonturovat teď už hlavně celou její postavu.

 

Ani ta figura totiž zjevně neměla chybu. A jestli nějakou měla, tedy určitě jen velmi napatrnou a tím i nepodstatnou. Seděla stále stejně pohodlně opřená v křesle, nohy volně natažené a s mírně rozevřenými koleny. To bylo tím, že měla na sobě kalhoty: ty těsně přiléhavé džíny - v šatech nebo v sukni by si tak ležérní a vpravdě i hodně provokující posez asi nedovolila. Anebo dovolila, kdoví - dnes si přece ženské dovolují takřka úplně všechno. Jenže tahle byla na rozdíl od těch, kterým nic jiného než "odvážné pózování" nezbývá, vskutku nádherná. A koneckonců to ani tak moc špatná pozice nebyla. Aspoň pro něj ne. Aspoň tak měl možnost jakžtakž si utvořit představu i o těch jejích nejintimnějších partiích. Možná to byl právě její klín (onen obecně "klasický" středobod pánského snažení), který se jí rýsoval dost zřetelně, který ho průběžně přitahoval stále silněji, který si odhadoval na nejspíš velmi hezký a plnokrevný, ale u kterého soustavně předstíral, že si ho vůbec nevšímá - jakoby by ho snad ani nezaregistroval. Každopádně to ovšem byl jeden z těch důležitých detailů, podle nichž se snažil "prokreslit" si celou její figuru přesněji. Jako v nějaké mozaikové skládačce.

 

Samozřejmě mu to v té džínové soupravě a navíc téměř polotmě příliš skvěle nešlo, ale i tak se pousiloval aspoň podle toho mála, které na ní zatím mohl vidět při jejím příchodu do tohoto bytu, při pomáhání se svlékáním z jejího dlouhého tmavého pláště se světlým kožešinovým lemováním, při usedání v tomto pokoji, a v neposlední řadě i podle toho trika pod bundičkou, vytvořit si ve svých představách pravdě co nejpodobnější obraz celého jejího těla. Proto se ji také na okamžik pokusil vidět bez tohoto a vlastně bez jakéhokoli jiného oblečení. Určitě má příjemně štíhlé boky a vůbec celý ovál střední partie, v poměru k ostatním proporcím také dost dlouhé, rovněž štíhlé a snad i hezky tvarované nohy, a nepochybně i nepříliš velká, pevná a mladistvě svěží prsa, napadlo ho po několikerém "letmém" pohledu v ona místa. Jelikož však byl přesvědčen o tom, že akt, který se mu teď v představách začal vcelku dostatečně zřetelně formovat, si stejně v dohledné době ověří in natura, raději už dalšího obhlížení zanechal (i tak se přitom snažil tvářit co nejflegmatičtěji), aby snad z jeho pohledu nebyla cítit přílišná smyslnost a aby před ní, proboha (lehce mu to zacukalo koutkem úst), před ní nevypadal jako nějaký hladový vlčák.

 

Možná totiž, že tu zároveň bylo důležitější také cosi jiného. Třeba vědět, nebo aspoň tušit, jestli tohle všechno není zase jen nějaká náhoda (i když náhoda neexistuje) či jakási další "determinující souvislost". Nebo pochopit, popřípadě vysvětlit, jakém kauzálním - příčinném řetězu okolností to vlastně funguje lidská mysl a myšlení vůbec, včetně vůle, když sotvaže se rozhodl jednu holku z mysli "vypustit", stačí se soustředit, nebo možno říci upřít ohnisko pozornosti jinam, a už se mu do vědomí začíná dostávat jiná. Jiná, zbrusu nová a ve skutečně přepychovém designu, třeba nikoli trapně "taknicovatá" a třeba i po jiných stránkách mnohem lepší. A proč vlastně ne? Vždyť přece všechno, co je myslitelné, je prý i možné. Takže stačí opravdu jenom chtít? A to hlavně co nejhlouběji silně? Koneckonců tady ta holka přece je. Sedí naproti němu. Není to tedy žádný přelud, ale živoucí bytost - i když prozatím možná nepříliš nadšená dosavadním průběhem toho randění. Tak co? Tak nic? Ale to snad tentokrát už opravdu ne - tentokrát snad "tak ano". Ostatně, je tu přece další důležitá okolnost: že (jak si "preventivně" vysondoval hned zpočátku) vůbec nemusí být doma třeba už v děvět, jak se původně obával. Čímž tedy bylo času poměrně dost a nyní už asi skutečně záleželo především jenom na něm, do jaké míry bude tento společný čas s "láskou a péčí" zužitkován s takovým konečným efektem, jaký byl a nota bene stále ještě je v plánu.

 

Po další chvíli ovšem mírně užasl. Jednak proto, že víno i "vizour" byly bezezbytku spotřebovány a dívka nejspíš výtečně střízlivá (taky toho vypila minimum, většinu tedy zkonzumuvalo sám a cítil se v jakési euforii a příjemném zlenivění), a za druhé proto, že předcházející silné sexuální (nebo erotické?) vzrušení bylo náhle to tam. Navíc teď ani pořádně nevěděl, zda je to pro něj milé či nemilé zjištění, neboť jistý impuls se mu v hlavě přece jenom začal rýsovat, pestože poněkud odlišnějšího rázu. V podstatě to ovšem nebylo zase nic tak světoborného - mínil prostě jen navštívit jednu hospodu na Malé Straně, v níž jistí jeho kdysi pradávno výborní přítelé mívali vždy ve čtvrtek zadaný stůl a u nichž byl přesvědčený, že tento letity obyčej téměř určitě dodržují i dnes. Předpokládané sexuální (nebo erotické?) radovánky s touto holkou koneckonců mohou prozatím docela klidně počkat, nehledě k tomu, že tady by k nim v nejbližších chvílích potřebnou odvahu a nápaditost už asi těžko nabyl znovu.

 

Toto posléze definitivně přijaté řešení bylo jaksi samozřejmým výsledkem jeho náramně psychologicko strategických úvah. Pokud totiž onu společnost dobře znal (a byl o tom skálopevně přesvědčen), věděl naprosto přesně, jak ho ti lidé nejpozději za hodinu přestanou zajímat. Děvčátko se tam ale možná s němým o něčem rozpovídá (ti kořalové byli přece vždycky tolik zvědaví na každou, i průměrně hezkou holku, kterou tam přivedl), vlivem piva či jiného alkoholu se snad konečně i trochu uvolní, takže by měl možnost mezitím si zpovzdálí nenápadně otipnout, jak s ní vlastně postupovat dál. Anebo se naopak před nimi a celým tím prostředím bude snažit co nejvíc uzavřít a tím spíš se mu může podařit navázat s ní v té společnosti jí neznámých a v této alternativě vlastně i nepříjemných lidí bližší kontakt. Ať už tak či onak, byla to vcelku lákavá a třeba i nejreálnější perspektiva, jak se jí na tu "kobylku" dostat. Ostatně, kdovíjak inteligentně a duchaplně skutečně nevypadala, a mimoto ho tady přece jenom (opět nějakým tím svým zatraceným fluidem) neustále dost rušila a brala mu tím potřebný klid a soustředění na věc samu. Co naplat, při detailnějším průzkumu dané situace se mu takové řešení opravdu zamlouvalo nejvíc. No a co? Aspoň tam může zkusit i nějaký zajímavý burzovní obchod s deskami (dobré muziky, popřípadě peněz nikdy není dost), poptat se po Robertovi kvůli té fotokopii a mimojiné taky snad i zkásnaout jednoho svého dávného dlužníka, což taky rozhodně nebylo nepodstatné.

 

Napřed ovšem v klidu dokouřil, pečlivě uhasil nedopalek v popelníku před sebou a ještě se skloněnou hlavu řekl:

 

"Hele, Ilono, asi pojedeme na Malou Stranu."

 

Ilona se zatvářila zvědavě. A také trochu nedůvěřivě.

 

"Proč?" odpověděla.

 

"Protože ten kluk, co mi sem měl přinést tu věc do školy, už dneska asi nepřijde a snad ho tom najdu v jedné hospodě. U Bonaparta se tom tam jmenuje. Taky si tam potřebuju vyřídit pár dalších věcí a najít jednoho kluka, u kterého mám tři stovky. - Vadí ti to?"

 

"Ani ne," zavrtělo děvče tou svojí záplavou překrásně kudrnatých vlasů a malinko se usmálo. " - Co mám dělat?"

 

"No... Myslel jsem, že bys mohla jet se mnou," řekl Eduard a vstal, vypnul gramofon a zesilovač a vrátil se na své místo.

 

Děvče se trochu podivilo.

 

"A to chceš jet hned teď?"

 

"Proč ne?" odvětil Eduard jaksi mimo ni a spíš tomu plakátu nad psacím stolem, od něhož (už zase) nemohl odtrhnout oči. "Než tam přijedeme, bude osm, a to to tam začíná být nejživější. - Aspoň zase poznáš pár zajímavých lidí."

 

Inu, co se týče "zajímavosti" některých lidí v pražských malostranských hospodách, myslela si Ilona svoje. Tyhle společnosti i jednotlivci najrozmanitějších typů převážně mladých lidí, kteří se tam sjíždějí snad z celého světa nasávat, pro ni něco tak úplně nezmáného zase nebyly. Když už si ale dala tohle rande, tak byla zvědavá, co se z toho vyklube. Aspoň si tak může zkusit trošku sitohohle kluka oťuknout; kdoví, třeba to ani nic moc nebude - i s tím jeho studováním. Doposud se sice se žádným vysokoškolským studentem vlastně ani neměla příležitost blíž poznat, a tak to pro ni mělo i punc něčeho nového, ovšem svoji, a asi nejdůležitější roli, tu sehrála ona typycky ženská zvědavost. Docela mile ji totiž překvapil jak rozdílem svého včerejšího a dnešního chování, tak i vnějškově se jí oproti včerejšu začínal líbit víc - včera na nějaké prohlížení opravdu nebyl čas. A ta jeho zřejmě nepřestíraná flegmatičnost - ta jí nejenže imponovbala, ale svým způsobem ji taky dost dráždila. Moc dobře věděla, že snad po celou dobu jejího pobytu tady si také on ji důkladněji prohlížel (především se to dalo velice snadno vycítit), ale ti jí spíš lichotilo, než naopak: třeba se mu prostě aspoň trochu líbí. Zrovmna do hospody se jí sice moc nechtělo, ale když tam má něco důležitého on, proč ho nedoprovodit - nejspíš mezi jeho spolužáky a kamarády. A i v takovém případě byla vlastně dost zvědavá, jak se takoví studenti mezi sebou asi baví - a hlavně jak ho mezi sebe přijmou, jak se k němu budou chovat. Takže jí i z tohoto hlediska přišel jeho návrh docela vhod. Jenom ji dost štvala nějaká nechutná cizí bába na chodbě, která ji při vycházení z tohoto bytu strašně nepřívětivě očumovala. A tak zatímco Eda ještě zamykal, šla raději pomalu po schodech dolů napřed.

 

(6. kapitola)