(1. kapitola)

(5. kapitola)

(6. kapitola)

IV.

 

No vida, a pak že to nejde - teď už tedy žádné "tak nic", ale naopak "tak jo". Inu uvidíme, pomyslel si Eduard, když se mnohem klidnější a uvolněnější vracel zpět do svého pokoje. Tam nejprve zjistil, že předcházející kazeta mezitím dohrála a magnetofon se automaticky sám vypnul. Vyměnil ji tedy za jinou, upravil zvukovou korekci a zesílil ji, a teď pevně rozhodnutý začít už konečně něco dělat usedl opět ke stolu.

Jenomže člověk někdy něco chce, třeba i hodně, ale stávající okolnosti jej nutí k pravému opaku. V takovém případě je vhodné, aby si sám v sobě upřesnil, zda to, co chce, chce opravdu, nebo si to jen namlouvá. Chtít něco opravdu znamená totiž chtít to skutečně silně. Silně a celou svojí bytostí to ze sebe takříkajíc vyzařovat, chtít a pracovat na tom s hluboce vnitřním přesvědčením, a tím tomu i bezvýhradně věřit. Pouhé namlouvání si něčeho je jenom prázdná slupka bez niterného obsahu - bezvýznamné pozlátko víceméně zbytečných představ. Někdy se ovšem takovému přání říká touha. Ale to je výraz, který se léta spojovaný už jen s biologickou - pohlavní láskou natolik zprofanoval, až se pozvolna stal jakýmsi libovolně nafukovatelným balónkem, pestrobarevnou pouťovou atrakcí, s níž si lze pohazovat podle jakékoli nálady. Prostě chtít něco, znamená hluboce silně si to přát - a to tak silně, až i okolí a jeho okolnosti toto přání nakonec musejí přijmout - ať už se to někomu líbí, nebo ne. Je to otázka vůle, silné osobnosti - a především síly myšlenky takového přání. V jistých kruzích však panuje názor, že když někdo něco chce, třeba i silně, a nedostane to, pak že si to snad (prý) ani nezaslouží. Ale co to je - zasloužit si něco? Co to předpokládá, co, nebo kdo to určuje? Má to něco společného s pouhým člověčím rozumem? Nebo s rozumem ve spojení s citem? S citem samotným? Nebo s citem ve spojení s vírou? S vírou samotnou? Nebo s vírou ve spojení s lidskou myslí, vědomím? Se samotnou myslí, vědomím? V takových souvislostech by to ovšem byla "káva jiného druhu", v níž by do popředí vystupovala jiná všerůzná problematika právě oněch okolností.

Jako u adepta snadakademického titulu Eduarda. Ty okolnosti, které si zpočátku neuvědomoval, byly totiž mnohem silnější, než mohl původně tušit. Anebo je tušit mohl, ale jen za předpokladu, že by dostatečně diferencoval ty okolnosti, které ho k nynějším okolnostem přivedly. Byl to vlastně řetěz okolností, v nichž jedna podmiňopvala druhou, jeden jejich řetěz tvořil ve smyslu zákona o akci a reakci řetěz další, a ten zase další - a tak dál, až do gordického uzlu řetězů okolností. Někdo tomu říká "zákon kauzality", jiný "determinující souvislosti" - prostě jak jest komu libo.

Protože člověk si skutečně nevybere. A to ať už mezi větami či mezi pseudovětami.

A studující Eduard nad těmito nápady - myšlenkami jenom kroutil hlavou. Již drahnou dobu se totiž snažil orientovat se hlavně v té spletité spoustě všelijakých a nejspíš veledůležitých fyzikálních zákonů, vzorců, pouček, teorií, funkcí, hypotéz atp. a stále mu to ne a nešlo. Taková snaha asi opravdu peřdpokládá obrovské soustředění a nervové vypětí, kterého za daných okolností (zase!) prostě nebyl schopen. Vypětí, které zároveň vyžaduje celou osobnost a v němž nějaké vedlejší koleje a zmatené výhybky jiných nápadů, představ, mlhavých přání, odvádějích myšlenek a vůbec dalších rozmanitých "okolností" rozhodně nemají co pohledávat.

Ať se totiž ve svém "studiu" usiloval sebevíc a sebeúporněji, znovu se (už poněkolikáté) přistihl, jak namísto studijního hloubání a aspoň minimálního absorbování něčeho z těch skript, příruček, tabulek, nákresů, všelijakých lejster a vlastních poznámek kolem sebe jen pohříchu dost prázdně zírá na svislý obdélník rozměrného, surrealistického a ponuře barevného plakátu britské rockové skupiny Pink Floyd, přišpendleného nad jeho domácím a nota bene i současným pracovištěm. Za jeho zády zatím ze silné reprosoustavy zněla na první poslech jednoduchá, avšak ve skutečnsti zřejmě dost složitá a především perfektně proaranžovaná skladba skupiny z onoho plakátu, jejíž anglický text hovořil cosi o stupiditě bláznivé honby za penězi, zatímco on právě o penězích přemýšlel. Přemýšlel stále víc a víc, mocně přitom dýmal svoji dnešní již bůhvíkolikátou cigaretru, a taky se rozhodoval, jestli by nebylo dobré někde se taky trochu najíst, nebot žaludek se mu už opravdu bouřil - asiže z nicnedělání. Ty peníze byly ovšem nejpodstatnější. Konrétně v tom smyslu, že netušil, kolik mu jich po včerejšku mohlo zbýt, nebo kolik by jich tady, doma, mohl ještě dát dohromady. Neméně důležité bylo i to, zda by neměl pro každý případ koupit aspoň jednu láhev vína. Té skotské tam stejně zbývalo pouhých pár hltů a příliš se mu nechtělo (kvůli nějaké holce) brát něco dalšího z tátových bohatých a kvalitních zásob z baru v jeho pracovně - kdoví, třeba by to pak za ty jeho obligátní jízlivé a potměšilé poznámky a pohledy ani nemuselo stát.

Zároveň si ale uvědomil, že v této chvíli neví, kolik je přesně hodin. Odhadoval něco kolem čtvrté, ale raději si to šel zkontrolovat na pendlovkách v obýváku, které ač prastaré, fungovaly precizně. (Svoje hodinky v průběhu noci někam odložil a našel je až těsně před odchodem nesmyslně zasunuté v jedné přihrádce v botníku v předsíni.) Zmýlil se jen lehce, bylo pár minut po čtvrt na pět. Prozatím tedy nebyl důvod ke spěchu. V klidu proto sklidil se stolu učení, otevřel na chvíli okno a v kuchyni vysypal popelník. Během této činnosti si propočetl, že vyjde-li z domova za dalších asi patnáct minut, pořád musí bohatě stihnout jak jídlo v nedaleké restauraci, tak koupit víno (rozhodl se ho "preventivně" raději koupit), a i cigarety - z posledního balíčku mu zbývaly pouhé tři čtyři. A ještě příjde na to rande včas. Jedním z jeho ustálených zvyků bylo, chodit na sjednané schůzky pokud možno přesně, avšak s čekací dobou deset, v krajním případě patnáct minut - víc ani vteřinu. Zastával totiž názor, že když někdo slíbí přijít v domluvenou dobu, je na něm, aby si to už nějak zařídil. Čekat na někoho třeba půl hodiny, nebo i déle, mu vždycky připadalo hloupé a pod úroveň - v případě čekání na dívku navíc trapné -, nicméně u spěchu s oblibou tvrdil, že je nnedůstojný. Také proto nyní, kdy už se chystal k odchodu a navlékal se do kabátu, prováděl všechno velice klidně, flegmaticky a jakoby až líně. A to i ve chvíli, kdy už zamykal byt a kdy se mu v zátylku ozval známý pocit sousedky odnaproti. No samozřejmě, zrovna teď nutně potřebovala vyčistit boty snad celé rodině a jelikož si nechtěla zašpinit předsíň, "musela" se s nimi vystěhovat na chodbu, která je přece pro tyto a podobné účely jako stvořená. Takže jako vždy: "náhodné sousedské setkání".

"Vy ste byl eští doma? Já myslela, že ste šel před chvílej s těmi díučaty!" udiveně se se svým jasně podkrkonošským dialektem ohlásila ta zachovala sedmdesátnice s botou v ruce.

Eduard nechápal, co je na tom zvláštního - snad jen to podivné chápání "chvíle" - "díučata" i se svým průvodcem odešli už bezmála před čtyřmi hodinami -, ale napřed samozřejmě slušně a "vychovaně" pozdravil: "Dobrý den."

"Dobrej, dobrej... Jo! Poudala mi ráno Smetanová z prvního patra, že prej vás tu předvčírej hledala ňáká blonďatá! Prej se vám jí tuze líbila. Taková vám prej byla fajnová! Smetanová pak eští poudala..." sypala ze sebe ta dobrá žena jedním dechem a krátkozraké zorničky se jí přitom stáčely do výmluvných otazníků.

Inu, možné je sice všelicos (to byla určitě Věra, nána jedna pitomá), ale on rozhodně neviděl důvod, proč by o tom měl polemizovat na schodišti. Proto jen utrousil: "Co se dá dělat," a s neupřímně omluvným úsměvem se raději rozloučil: "Nezlobte se, pospíchám. Na shledanou."

O patro níž pak repríza do modra: "Dobrý den, pane Kalina!"

Stále upracovaný, ale široký úsměv: "Ahoj. Tak kam? Ven?"

"Jak vidíte. Doma je strašná nuda."

"A co to, mladej? Takovou domu sám doma, a bez holky? Vždycky jsi přece měl. A copa to bylo v noci u vás za brajgl?"

"No právě - holky," usmál se "mladej".

"Máš recht, kluku," usmál se i soused. "Já byl nemlich takovej. Ale nýčko už to holt nejde," zvadl ten úsměv smutkem stáří a štrachal se o dvě patra výš.

Přímo před domovním vchodem však spolu konverzovali dva. A nejspíš hezky zostra. Zjevem připomínali Dlouhého a Širokého, Bystrozraký si možná odskočil na panáka kořalky. Zakulacený mrňous s jakýmsi "ježečkem" na hlavě a s přebohatě potetovanými nárty rukou právě vypadal na infarkt, neboť brunátněl a brunátněl, mluvil a mluvil, aniž by zaznamenal, že tam ve dveříchm, na dosah ruky, někdo zdvořile čeká, zda jej nebo jeho soumluvčího náhodou nenapadne aspoň trochu poodstoupit. Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo, takže Edaurd byl vlastně nucen čekat a poslouchat. A zvlášť teď, když diskuse začínala obdivuhodně gradovat.

"No představ si tu svini!" rozhazoval tlouštík těma počmáranýma rukama. "Vono jí nestačilo, že jsem šel kvůli ní sedět, a eště mi včera ve Šmelhauzu hanykovala, když jsem vystartoval na toho jejího frajera, ať si to tedy se mnou jde na hajzl vodbouchat, když je tak hustej, že na mě zavolá bengo, jestli hned nedám tomu jejímu křapíčkovi pokoj!"

"Tak jsi ji měl sejmout taky!" poznamenal rozhořčeně jeho niťovitý kolega. "Co s takovou kurvou!? Ty vole, já bych jí uříz hlavu... No já bych jí tu palici ukop u samý prdele! Ty si poctivě krad, ani poledne si nedržel, všechno si dával domů, a vona, jen co tě zamázli a eště ti na bráně hořel vajgl, se s tebou hned dá rozvést, všechno ti sebere, vybílí ti kvartýr, čábě dá do děcáku, a eště by na tebe chtěla volat policajty, aby tě zase nechala zamést?!"

"Dyk sou tom všechno samý děvky!" ulevil si vztekle baculda. " - Já tam v lapáku poctivě kroutím, a vona zatím s frajerem ve vinárně, ruce nahoře... juchůů... Za mý lovanský...! No hele, vole, koumeš ten vejmrd!?"

"No jo..." přikývla nit. " - Depa ženský! Já se ti divím... Že sis ji vůbec bral...? "

"Copa sem to moh vědět?" odfrkl si soudek. "Celou dobu mi tlumočila, kdovíjak strašně mě nemiluje, že se na mě nikdy nevykašle... A jen sem byl za katrem pár metrů, přitachtí si to tam za mnou nějakej chlápek vod soudu, a že prej: vaše manželka podala návrh na rozvod - máte k tomu něco? Já v tý chvíli myslel, že snad suvelim, že je to blbej sen, že sem se asi jen moc naklepal... A von pořád, že prej se mnou musí sepsat protokol, jestli prej mám něco k tomu rozvodu. A to eště rauchčil sparty, ani mi nenabíd, nechal mě balit dohan, a jen furt, co prej mám k tomu rozvodu. A že prej u něj, to jako přímo u toho soudu, bejt nemusím, že prej se to v takovejch případech dělá automaticky... - Vono, jak už tam jednou seš, tak asi přestáváš bejt člověkem! Každej se na tebe vysere..."

A v tu chvíli měl Eduard svého zdvořilého čekání už dost. "PromIňte," přerušil na okamžik to sympózium a prošel středem té dvojice. Avšak ještě než dorazil do toho bufetu na něco lehkého k snědku, aby se posilnil na rande se svým nejnovějším dívčím objevem, stále mu v uších doznívala slova, kterými ten hubeňour tomu tlouštíkovi odpovídal:

"No vidíš! Taková jedna svině, a hned je z toho průser raz dva. Voni ty mladý holky sou dneska dovopravdy jenom na to píchání. Každá umí hovno, každá by jenom žrala, chastala, chodila po zábavách a kurvila se... Každá umí uvařit akorát tak kafe a polivku z pytlíku... A ty abys furt chodil jen do hokny a makal a makal jako barevnej, a furt se do nich jen sypal a sypal..."

 

(5. kapitola)