Malér na dvě doby

Srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví. (Blaise Pascal)

1. kapitola mé novely, kterou jsem napsal v letech 1977 - 1978.

Celou jsem ji upravil v roce 1988 a má celkem 12 kapitol.

4. kapitola (na další stránce)

5. kapitola (na další stránce)

6. kapitola (na další stránce)


I .

Telefon v předsíni lehce cinkl. Vzápětí to zkusil ještě jednou, tentokrát o něco důrazněji. Nikdo však k němu neutíkal, v celém bytě vládlo hrobové ticho, téměř jako po vymření. To se přístroji zřejmě moc nelíbilo, neboť se chutě jal obtěžovat okolí svojí tradiční, pravidelně přerušovanou vyzváněcí frází. Tím přinutil jen velmi neochotně procitajícího spáče na rozloženém dvoulůžkovém gauči v místnosti za rohem k částečnému procitnutí a veškerou ranní nevrlost nasměroval sobě.

"Kašlu na tebe, příteli,"zabručel po další chvilce zoufalé naděje spáč a schoval hlavu pod přikrývku.

Jenože zvoník se nedal. Kdepak, to známe, a jásal dál.

Jak známo, telefony nervy nemají. Nikdo také dosud nedokázal, že by snad někdy spaly, takže účinky svého řádění asi jen těžko mohou znát. Tenhle se pak po ránu nejspíš rozhodl přesvědčit domácího pána, že u něj a v tuto chvíli rozhodně nemíní hrát roli pouhé dekorativní maličkosti. To také spáč nakonec uznal a pracně se zpod přikrývky vysoukal na světlo boží.

"Hm... brou noc," zahučel ztrápeně, když se po usilovné námaze konečně dohmatal k tomu potměšilému služebníkovi.

"Půlnoc!"odvětil aparát vesele známým mužským hlasem. "Je dvanáct hodin."

Nezbylo tedy, než zkusit otevřít oči. Nejprve zlehka jen pravé, potom zlehka jenom levé, nakonec velmi opatrně obě dvě.

A skutečně! Jasné denní světlo, mírně tlumené matovými skly kuchyňských dveří vlevo, obývacího pokoje vpravu a dalších dveří porůznu okolo, dávalo buditeli za pravdu. Pouze pokoj, z něhož proubouzený vyklopýtal, tvrdil spíš opak, ale to bylo hlavně vinou pečlivě v něm stažené rolety.

Nicméně obtěžovaný hrdinně hájil své pozice.

"Tím líp, slušný člověk by měl touhle dobou ještě spát,"odvětil totiž neradostně a zadíval se do rozměrného nástěnného zrcadla po své pravici.

Avšak to sklo, které nyní odráželo vyššího štíhlého mládence v okrově pruhovaném pyžamu, s delšími, lehce zvlněnými tmavými vlasy, se spánkem dosud notně zalepenýma modrošedýma očina nad pevným orlím nosem a hranatou bradu mu snaživě ničilo i ty nejmenší známky optimismu. A to zvlášť když tam zároveň bosými chodidly možná až přimrzával k nevkusně ledovému linoleu.

Vytvořil proto do toho skla bujarou morbidní grimasu a pustil se do ohřívání nohou systémem tření chodidla jedné o lýtko druhé a naopak. Potom ten škleb odmávl, odvráti se od své zrcadlové kopie a začal snít: ještě chvíli, aspoň ještě chvilinku...

"Co je, jsi tam vůbec?" už znovu se ale staral druhý účastník hovoru.

"Jo," hlesl nepřítomně. "Čekám na to vyznání lásky."

"Co? Co blbneš, prosím tě?!"zakloktalo sluchadlo vyděšeně. "Jo táák, já zapomněl! Malinkej už se probudil?"

"Tak nějak," řekl malinkej a pořádně zazíval. "Nebo jsi snad chtěl ještě něco jiného?"

"No samozřejmě, zlatíčko!"zřejmě se uchechtl ten na druhém konci drátu. "Probuď se pořádně, ano? Právě k tobě totiž míří návštěva."

"Cože? Co to blábolíš za ptákoviny?"

"Žádné ptákoviny, spíš naopak. Prostě hosté. Zatím čau!"ukončil vetřelec své naléhavé sdělení a zavěsil.

"No tohle! Co je to za vtípky, proboha?" stále však zhola nic nechápal dosud zdaleka nikoli řádně probuzený domácí mladý muž. Jenomže jedinou odpovědí mu zůstal už pouze šum a vzdálené praskání ve sluchátku. Někoho by to snad i mohlo uklidňovat, ovšem jemu dalo převelice námahy, aby do celého přístroje samou radostí nepraštil.

Chvíli se rozpačitě motal, aniž by přesně věděl bdí-li či sní, až celý ten zmatek nakonec vyřešily prochladlé nohy. Hrábl tedy popaměti do bíle lakovaného botníku za sebou, vylovil z něj jedny veleošoupané trepky, zasunul se do nich a zamířil do kuchyně.

Nádherně prosluněný den venku spolu s ostře bělostným zařízením v prostorné kuchyni s velikými okny vykonaly své: oči zabolely. Několikrát si je důkladně promnul a ihned zavítal do lednice. Především se totiž akutně potřeboval něčeho napít. Něčeho co nejstudenějšího, aby uhasil žízeň a silně se ozývající příšernou pachuť v ústech po včerejší barvité oslavě své pětadvacáté svíčky. Jakási dávno zapomenutá velká láhev přímo odporně přeslazené červené limonády mu v tom moc nepomohla, ba spíš mohla vše jen zhoršit, tak si raději uvařil pořádně silnou černou kávu, natočil si k ní trochu vody z vodovodu a zapálil si k tomu cigaretu z někým zapomenuté krabičky spart na parapetu okna. Další průvodní jev kocovinových lahůdek: ostré pobolívání hlavy se poněkud zmírnil v koupelně ověšené vlajkoslávou punčoch, ručníků, slipů, kapesníků, podprsenek a dalších podobných praporů lidské potřeby. Zatoužil přitom sice vlézt do vany, neboť co může být slastnějšího nad ranní poklidné převalování se v příjemně prohřátě vodě, ale vzhledem k blížící se uzurpátorské návštěvě, o které žel už vůbec nepochyboval, odpustil si tento bohulibý požitek. Když dokončil tohle sebekřísení, ještě se na rozdíl od většiny současných mladých mužů pečlivě oholil a vrátil se do svého pokoje, kde trochu pouklidil a hlavně se tepleji oblékl, poněvadž na rozdíl od slibně slunného dne venku bylo u něj docela chladno. Zatímco se pro každý případ ještě navlékl do prastarého, leč příjemně pohodlného svetru, bleskla mu hlavou myšlenka, že mu to tolikrát gratulované další co nejúspěšnější čtvrtstoletí takto nečekanou předehrou skutečně parádně začíná. Docela rád by se sice nad tímto tématem aspoň na chvíli zamyslel, jenomže měl smůlu, poměvadž témeř současně se z předsíně ozvala jemná zvonkohra, tedy nejspíš ti "prostě hosté", vulgo "žádné ptákoviny".

* * *

"Ahoj, čau, ahoj," pozdravili témeř unisono návštěvníci: dvě dívky s mládencem, který ho telefonicky vzbudil.

"No nazdar! Pojďte dál!" vzmohl se místní bydlitel a nechápavě zíral na tu sestavu. Znal je sice všechny, ale v této konstelaci je dosud nikdy neviděl. Dokonce krátce zavzpomínal, že se právě tyto dívky možná ještě velice nedávno v horlivé snaze hodné jistě ušlechtilejších věcí navzájem velice ošklivě pomlouvaly a jejich dnešní průvodce jimi proto zcela oprávněně upřímně pohrdal.

"Zlobíš se?" šveholila ale už ta první: menší kulaťoučká a nevkusně odbarvená blondýna s úsměvem č. 15 - laškovně provinilým. Poté naznačila možnost pomoci z lehkého jarního pláště a poskládala svůj výraz do uskupení č. 23 - spiklenecky svůdného.

Domácí mládenec se tedy nechal očarovat, a i když měl vinou těch grimas spíš tisíc chutí zahrát si na hulváta, náznak svižně pochopil. Potom celý trojlístek pozval do obýváku.

Druhá z víl: malá, útloučká tmavovláska s pergamenovou pletí a s podezřele zelenomodrýma očima (na první pohled však velice křehoučké, plaché a nejnevinnější stvoření) se nechala slyšet, že je to moc hezké a že tady ještě nikdy nebyla. A jestli prý se zde smí kouřit.

Místní obyvatel souhlasně přikývl, položil před ní popelník a po svém usednutí hmátl po zapalovači. Ani v nejmenší však nenaznačil, že už tady bez téhle krasotinky nadále nemůže žít.

Nakonec se projevil jejich průvodce: pomenší, robustní tmavovlasý týpek s brýlemi se širokými tmavými obroučkami, jenž se právě rozvalil v křesle naproti blondýně.

"Tady ti vracím toho Klímu," řekl totiž, zalovil v reklamní igelitové tašce, hozené jen tak na podlaze vedle sebe, a položil na nízký konfereční stolek před sebou malý brožovaný svazek v modrém přebalu.

Majitel knihy zpozorněl, sáhl po ní a orientačně ji prolistoval. Pak jen vzdychl:

"Ach jo, Ladislave Klímo! Kdypak se mí přátelé konečně odnaučí používat místo záložky opečené klobásy.

Dámy se jen uchechtly a přítel něco ledabyle utrousil.

"Ale nepovídej," utrousil i ten, co tady byl doma, a zvedl se, aby umístil svazek do hustě osídlené knihovna za křeslem blonďaté návštěvnice. Když se vracel na své místo, napadlo zeptat se, čemuže vděčí za tak vzácnou návštěvu.

Brýlatec se jal vysvětlovat cosi o hoře a Mohamedovi, dívky byly natolik upřímné, že znejistěly. Zřejmě si nebyly jisté názorem dotyčného "Mohameda" A mimoto začalo vzájemné představování.

"Jo, znáte se?" pravil totiž bývalý dlužník zmíněné knihy.

"Já to zkusím," usmál se "Mohamed". "Jedna je Pavla..."

"To jsem já," přiznal se andílek.

"... a druhá Marie," otočil se k blondýně.

Ta přikývla a oznámila, že jestli se nemýli, jmenuje se on Eda.

"Nemýlíš se," odvětil Eda. "Teď jsem Eda - kalendářně Eduard."

"A to jen teď?" trochu se podivila blondýna Marie.

"Nóó..."protáhl významně kalendářní Eduard. "Jindy... jindy jsem jsem třeba taky Jarda. Zvlášť když vidím nějekou pěknou kočičku. To jsem totiž úplný blbec. Ale dneska..."

Blondýna opět vytvořila jeden z těch svých "ksichtíků".

"Ty teda umíš polichotit, jen co je pravda," řekla.

"No to bych prosil," poznamenal Eda a podíval se na nynějšího průvodce obou dívek. - "A jak mám dneska říkat tobě, démone?"

Průvodčí démon si ukazovákem pravé ruky poupravil na nose ty svoje intelektuálské brýle.

"Jak chceš," pokrčil rameny. "Třeba Luboš. Anebo Lubomír. Tak se totiž normálně jmenuju. Je na tom snad něco zvláštního?"

"No baže!" zazubil se domácí mládenec. "To víš, dlouho jsme se neviděli, a sejde s očí, sejde z mysli. Jako bys to neznal," dodal a znovu rozostřil pohled na celou tuhle trojku.

Vzápětí se ale víc zaměřil na toho andílka Pavlu. Měl totiž jakýsi nutkavý pocit, že nyní chce říci něco podstatného i ona. Letmo zapřemýšlel, co to asi může být, a stále soustředěněji si ji přitom prohlížel. Podle jeho vkusu opravdu nevypadala zrovna nejhůř - obzvlášť v té své docela přitažlivé křehkosti. Kdovíjak inspirativní typ to pro něj ovšem zase nebyl, a proto ho zajímal i její verbální projev, který zejména u tohoto druhu dívek považoval za dost důležitý. Neboť pokud obraz a do barvy hlasu zasazený styl myšlení spolu aspoň trochu přijatelně nekorespondují v jednom nosném celku, nepovažoval za nutné jakkoli o ten celek usilovat. A to ani ve smyslu "jednorázově upevňovaných pozic".

Andílek Pavla však neřekla nic. Prostě k tomu ještě neměla možnost. Předešel ji totiž kolega Luboš s otázkou:

"Nechceš jet na vejlet? Proto jsme hlavně přišli."

Eduard se zatvářil pobaveně.

"Na vejlet?" vydechl. "To má být nějaký fór?... A kam?"

"Áále..."lehce zívl brejloun, "dohodli jsme se klukama od Pěvců, že podnikneme takový malý piknik. Jaro je tady..."

"Ale kde, ptám se?" zdůraznil stále pobaveně Eduard.

"V Dubí," pípla konečně subtilní Pavlínka.

"V Dubí?" podíval se proto Eda na ní. "A to má být jako jde?"

"Žádné Dubí, ale Dubá,"pokračoval však původní informátor. "Je to ta známá Dubá kousek před Českou Lípou. Odtud z Prahy to není moc daleko. Neříkej, že jsi tam nikdy nebyl."

"Aha... hm," přikývl Eduard. "A kdy tam máte jet?"

"Teď. Teď hned," začala být odvážnější Pavlínka. "My tam jedeme Lubošovým autem, a to stojí dole před vaším barákem."

A předpokládaný další účastník piknikových radovánek se po ní opět zvědavě ohlédl. Nic však neřekl a jenom si to vskutku docela pohledňoučké stvořeníčko znovu detailněji prohlížel. Nikdo ho v tom zatím nijak nevyrušoval, pouze dotyčná Pavlínka začínala lehce nachovět. Potom se ale ozval jeden úder starožitných pendlovek, který jako by ho vrátil zpět do reálu.

"No jo," řekl stále trochu zamyšleně. "Tam v té Dubé už jaro možná je, ale tady tomu zatím moc nevěřím. V hospodách se ještě topí a v zahradních restauracích dostanete akorát tak rýmu. Takže jaký piknik? Víte vy vůbec, o čem to tu mluvíte?"

"Ale víme, neboj se!" upozornil ihned brýlatý vetřelec. "Jenže my nejedeme do putyky. Jede se k jedné holce na chalupu a jede tam celý náš stůl a pár kluků a holek z Dejvic. Všechny budeš znát!" dodal a triumfálně se rozzářil.

Očividně zbytečně. Ani tohle místního mladíka přiliš nevzrušilo. Zapálil si totiž cigaretu, upřel zrak na rozměrné okno, tvořící prakticky celou čelní stěnu této místnosti, a ponořil se jakoby jenom sám do sebe. Seděl pohodlně opřený, nohy přes sebe a volně natažené, přes okno se díval spíš do neznáma a zdál se být jen polohmotně přítomen. Nic tomu neodpomáhaly zkoumavé pohledy (a tradiční "držtičky") soudečku Marie, ba ani o něco napjatější pozorování jejího návštěvnického souputníka Luboše, neboť to byla za dleší chvíli znovu až Pavla, která tohle protahující se mlčení nerušila svým nesmělým cvrliknutím, jestli tedy s nimi pojede.

Včerejší oslavenec se tím poněkud probral.

"Nevín. Co mi radíš? Nebo radíte?" podíval se na všechny.

"Oblíct se, vzít pár mincí...,"rychle zafandil přítel.

"No to je ono!" překvapivě zajásal Eduard. "To je právě to, co nemám! Takže snad abych vás už nezdržoval. - Anebo!"zpozorněl opět: "Co kdybyste mi na rozmyšlenou napřed dali něčeho pojíst?"

Vůkolní mládež se poněkud vyjevila.

"No jestli mi nerozumíte, tak já vám to přeložím," pokračoval Eduard. "Mám prostě hlad. Příšerný hlad! A jsou tu jenom samé suroviny. Neříká vám to nic, milé dámy?"

To bylo zřejmě něco pro Pavlínku.

"Proč ne, já vařím docela ráda,"vyhrkla, nicméně téměř ihned zase mírně znachověla.

"Hele, Edo, nešlo by to odložit na někdy jindy?" navrhoval její průvodce, znovu si ukazovákem upravil na nose brýle a podíval se na blondýna, která se zatvářila značně otrávěně.

"Chyba, pane kolego!" zdvihl významně svůj ukazovák Eda. "Nikdy neodkládej na jindy to, co dnes za tebe můžou udělat jiní! Fakt jsem od včerejška nic nejedl."

"A co by to jako mělo být? Ale rychlého!" konečně se posnažila také blonďatá Marie. "Máš tu aspoň nějaký chleba?"

"No to tedy nemám!" zvesela odpověděl hladovějící Edaurd. "A vůbec. Copak jsem šílenec, abych se živil nějakou rozemletou pečenou trávou? Nebo snad vypadám jako vegetarián?"

Pak si to notně zakulacené blonďaté stvoření v křesle po své pravici důkladněji prohlédl a pomyslel si: Taky na tobě neí vidět, že by ses nějak odbývala, Mařko! Jen se na sebe někdy pořádně podívej! Vždyť ty vlastně vypadáš jako nějaký kříženec vepře... a psa. Jasně - jako "vepřopes", obludo jedna! - Snad mu ale byly tyto myšlenky patrné i ve výrazu obličeje, a navíc se právě znatelně ušklíbl, neboť "Mařka - vepřopes"začinala nabírat všerůzné odstíny brunátnění.

"Takže nejedeš?" zřejmě tohle pnutí postřehl i Luboš a raději proto vrátil hovor k původnímu tématu.

Zdemístní mladík pomalu a pochmurně zavrtěl hlavou.

"Asi ne," řekl. "Nevidím toho nutnost. Kromě toho bych taky jednou rád něco udělal. Když už jste mě nenechali vyspat..."

"Jak myslíš," odpověděl Luboš. "Ale děláš chybu, pane! Bude tam hromada řeziva."

"Co tím myslíš - řeziva? To jako holek?" usmál se spřízněně Eduard.

"Jasně. Co jiného bych tím měl myslet? Nedělej, že mi nerozumíš!" zřejmě to ještě nevzdával Luboš.

"No... řekněme...," zaváhal místní mladý muž. "Kvůli tomu snad ale nemusím jezdit z Prahy až někam do Severního Česka. Nota bene za nějakým importem, který navíc asi znám. A taky se mi moc nelíbí ten váš piknik. Vždyť tam musí být větší zima než tady. Tak co?"

"Tak nic!" zaznělo tvrdě od blondýny.

Eduard, a vlastně i Luboš s Pavlou, se po ní překvapeně ohlédli. Zatímco v očích Pavly to velice zlostně zablýskalo, Eduard si svoji pravou sousedku znovu důkladněji prohlédl. Prohlédl a znovu se znatelně zachmuřil. Byla mu najednou strašně moc nesympatická, takřka až přímo odporně protivná. Znovu se jí upřeně zadíval přímo do obličeje a náhle si uvědomil, že to, co ta holka nyní již drahnou dobu vytváří, je hotová rapsódie strašidelných šklebů. Prostě něco úděsného. Jako v nějakém příšerném panoptiku.

"Cože?!" usekl nanejvýš podrážděně.

"Tak nic!" zduplikovala blondýna. "Prostě abys radši nejezdil. A ještě k tomu až někam do Severního Česka. Vlastně nemusíš jezdit vůbec nikam, chlapečku! Klidně si seď doma a pracuj, když tě to tolik baví."

Chlapeček Eduard se od ní znechuceně odvrátil. Chvíli jen mlčky seděl a díval se spíš do neurčita. Potřeboval se teď totiž hlavně uklidnit. Aspoň trochu. Aby z něj ta sílící a deprimující vlna odporu vůči té holce nějak vyvanula, prostě se zase odplavila. Trvalo to sice trochu déle, ale nakonec se mu to přece jenom podařilo. Teprve potom se obrátil k Lubošovi, a mírně provinile i k Pavle, a klidným, víceméně flegmatickým hlasem řekl:

"Když já ale dnes opravdu nemám náladu na nějaké hrůzy lásky."

Mládenec Luboš mu zapitvoření kamarádsky vrátil, pohledem naznačil směr k té blondýně, jako že plně chápe, a vstal, zřetelně již k odchodu. Obě dívky téměř ihned následovaly jeho příkladu. Na rozdíl od blondýny, která se tvářila náramně povzneseně, ba přímo vítězoslavně, tmavovláska Pavla jen poněkud rezignovaně a nejspíš i omluvně pokrčila rameny.


4. kapitola