Kdo jsem?

Připadám si jako ve svém zámku. Snad je to kdesi v horách. Snad je to můj zámek. Snad je to jen sen. Pokud to však sen je, pak už asi nikdy nebudu vědět, co je sen, a jak nazývat to, v čem nyní žiji. Ten sen mi totiž pořád vrací. Je nádherný tak, jako jsou nádherné ty hory.

Nevím.

Všechno začalo tak, že jsem byl před léty schvácen nudou z krátce předtím odabsolvovaného interview s jistým módně "špičkovým"zpěvákem naší tehdejší "rockové" hudby. Přišel jsem tu noc domů s dívenkou, kterou jsem předtím nikdy neviděl a která zmíněného "pěvce" "děsně milovala". Stálo mě to láhev vkusného vína, při níž jsem pocítil potřebu pustit si také něco kvalitní muziky. Neboť věc se zdála býti jasnou.

Dívenka milovala tu "špičku" a já jsem zase měl rád "špičku"v tomto hudebním žánru. I když jsem nakonec neviděl pádnější důvod k tomu, abych ji přesvědčoval o našich vzájemně hlubokých zásadních rozporech, přesto jsem po jejím ranním odchodu domů uléhal ke spánku značně neklidný. Asi jsem těžko nesl přes srdce fakt, že zatímco někomu celou noc pouštím jen to nejlepší, co tehdy v této hudební oblasti ve světě existovalo, nakonec stejně všechno skončilo tak, "jako vždy".

K zámku vede nejspíš soukromá, nepříliš široká, ale spolehlivá vyasfaltovaná horská silnice. Vím to jistě, poněvadž po té silnici často jezdím. Automobilem. Sám. Rychlost mé jízdy je ovšem značná. Strmé stráně hlubokých lesů se kolem mě totiž vždy jen míhají. Vlastně ani nevím, jestli je den či noc. Je to jakési trvalé příšeří - asi jako ráno uprostřed léta, stromů, a po dešti.

A je tam jezero. Jeho rozlehlá tmavá hladina dosahuje téměř až úrovně té silnice. Kolem něj se pohybuje několik lidí, kteří mi však nepřipadají důležití. Možná jsou součástí toho jezera a asi jim nijak nevadím, i když později cítím, že bych jim víc pozornosti věnovat měl. Nevím proč. Připadají mí dost neskuteční.

Naproti tomu mi ne neskutečné připadá to koupaliště. Nade mnou je krásně jasná letní obloha, všechno kolem sebe vidím a cítím velmi ostře. Není příliš horko, jsem lehce a vzdušně oblečený, jenže jsem zde úplně sám. Vlastně je mi krásně, přestože mám pořád dojem, že by tady snad měl být někdo se mnou. Anebo neměl? - stále v tom nemám zcela jasno. Letní azurová obloha nade mnou je bez jediného mráčku a je ohraničená okolními vrcholky štíhlých hor. Koupaliště je v jakémsi údolí. Není velké, ale má všechno, co ke každému slušnému koupališti patří: sprchy, řady převlékacích kabin, bazén se startovními bloky a s křišťálově čistou vodou, omamující třpytivě zelený trávník. Není tady ale žádný člověk. Pořád mi tu někdo velice moc chybí, neumím však říci, kdo.

Nevím ani, kolik je mi let. Jsem v nádherné prostorné knihovně s rozměrnými okny, které zčásti zakrývají těžké, světlé brokátové závěsy. Od vysokého stropu až k podlaze se skvostnými silnými koberci jsou všude kolem mě samé knihy. Stovky knih. Možná i tisíce knih. Uprostřed stojí veliký, masivní, asi umně vyřezávaný a bezpochyby i vzácný psací stůl. Vůbec se zde necítím cize. Jsem spíš jenom velice zvědavý. Nedokáži ani odhadnout, zda sloh této místnosti je renesance, baroko, rokoko - možná je to empir. Je mi v ní velmi dobře. Řekl bych, že to je uklidňující pocit, přestože také zde jsem úplně sám. Cítím se tu prostě doma. Je to pocit naprosté jistoty, svobody, klidu, bezpečí. Dosud nikdy "v životě"jsem tak nádhernou a bohatou soukromou knihovnu neviděl - a stýská se mi po ní.

Já vím - je to sen. Určitě. Často, když se něj probouzím, neznám jiné vysvětlení. Od příhody s tou dívkou uplynula už hezká řádka let a od té doby jsem se probouzel i vedle mnoha jiných dívek. Někdy velice znechucen. Ne však tím snem.

Jenom jednou jsem se probudil vedle jisté dívky téměř šťastný. Dnes už dávno není mojí manželkou, a také rozhodně neměla žádnou zásluhu na tom, že v předešlém snu jsem se ocitl i na pražském Malostranském náměstí. V tom snu to byla kouzelná doba, která nějak úzce souvisí s mým "zámeckým" snem. Tehdy tam ještě hned po ránu neotravovaly všelijaké zájezdy, spousty lidí, naprosto cizí masa těl. Neřinčely tam žádné tramvaje, nehrčela a nehoukala tam auta, nehulákali tam výrostci, nikdo tam nepředváděl žádné svoje "bohémství". Tehdy tam ještě ráno zpívávali ptáci, všude byl vládl klid, bylo to všechno takové mile domácké, sousedské, a všechno ovládalo slunce. Jasné, všeobjímající, prozářené radostí, vírou, šťastným souladem všeho se vším.

Jako v těch horách.

Snad je dobré, že se mi tyto sny často vracejí.