Duhová noc

 

Stojím na břehu širokého toku řeky Labe. Sám. Je hluboká noc, možná daleko po půlnoci. Nad řekou se vznáší těžce mléčný opar a v něm na druhém břehu jakoby vyrůstají strmé stráně lesnatého pohoří. Z levé i z pravé strany jsem obklopen temnou zelení jakéhosi nevelkého a nejpíš úpravného parku. Aspoň mám pocit, že je to park - přesně to nevím. Jsem zde totiž úplně poprvé a přijel jsem sem z Prahy už za tmy. Občas zvedám hlavu k jasné podzimní obloze, která je plná třpytivývh hvězd. Pár kroků za mnou je nevysoká, avšak rozložitá stavba novějšího hotelového komplexu. Jsem v něm jediným hostem. A nejen hostem, ale i jediným současně přítomným člověkem.

Hotel se jmenuje Racek a stojí možná na samém konci města Ústí nad Labem. Je celý jakoby schovaný v zeleni stromů a keřů. Touto zelení mě sem podvečer přivedla jedna moje zdejší známá dívka a teď z ní na mě téměř soustavně pokukuje jakási kočka. Svítí na mě očima zpod laviček, z ozdobných keřů, z květinových záhonů. Není příliš velká a pokud ji v této tmě mohu odhadnout, je lehce zrzavě mourovatá. Možná by chtěla vědět, co v těchto místech pohledávám; chvílemi mám dojem, že ji vidím snad všude kolem sebe. Určitě se mě ale vůbec nebojí. Je to prostě její území, a já jen věřím, že moji troufalost omlouvá.

Stojím tady už totiž dost dlouho. Vůbec nevím, kolik může být hodin, a je mi to úplně lhostejné. To, že v těchto místech budu tuhle noc úplně sám, mi před svým odjezdem domů potvrdily i dvě servírky z vinárny tohoto hotelu, v níž jsem předtím (také jako jediný host) večeřel. Měl jsem dojem, že mi to řekly dost škodolibě, poněvadž se jen podivily, když mě právě tahle jejich informace náramně rozveselila. Zřejmě netušily, že samotu v přírodě, v naprostém klidu a tichu přímo miluji. A zde mám ještě před sebou tu okouzlující řeku. Mohl jsem si po předchozím, zpočátku trochu rozpačitém a nakonec velmi příjemném a vlastně až krásném dnu, přát ještě něco víc?

Stejně tak, jako klidně a majestátně plyne Labe přede mnou, vlní se ve mně i moje myšlenky. Cítím se při nich nádherně klidný a vyrovnaný. Nic mě netrápí, nic mě nebolí, mám pocit plného života, a vím, že se neděje nic, co by se dít nemělo. Mlha nad řekou neustále houstne, kočka, i když pořád střídá své pozorovací úhly, působí jinak docela mile, hvězdy na obloze vesele pomrkávají, všude kolem ja naprosté a dá se říci až velebné ticho. Nevím, jestli se dá o přírodě říkat, že spí, ale v těchto chvílích bych ji jako spící nazval. Snad jen železniční trať, která vede z druhé strany tohoto hotelu, svými vlaky tohle ticho občas naruší, ale skoro bych řekl, že to sem také patří.

Jsem zachumlaný do tlusté, delší džínové bundy s mohutným bílým kožešinovým límcem. Přesto mi už začíná být trochu zima. Otáčím se tedy a mířím zpět do hotelu, v jehož prvním patře mám na jednom stolku v hale recepce otevřenou a zpola vypitou láhev bílého vína. Krátce se přitom rozhoduji, zda bych neměl zamknout hlavní vchod, od kterého mám také klíč a který jsem až dosud nechal mírně pootevřený. Ne, rozhoduji se. Jednak nevím, jestli se sem, ven před hotel, ještě nevrátím, a jednak nemám potřebu někoho či něčeho se bát. Asi jsem jedním z toho druhu lidí, kteří jsou "moderní" a jsou proto ochuzeni o víru v různá strašidla, víly, duchy, čarodějnice anebo jiné démony, a nota bene jsem přesvědčený, že pokud by se se v tuto noc a právě tady nějaké třeba najády (je tu voda), nebo oreády (naproti jsou hory) či jiné "přízraky" měly vyskytnout, pak jen v dobré podobě.

Uvnitř budovy je příjemné teplo. Bundu tedy svlékám a zavěšuji si ji přes opěradlo židle u stolku u okna. Potom odcházím zhasnout téměř všechna dosud svítící světla a sedám si tak, abych se i z toho okna mohl dívat na Labe. Nalévám víno do štíhlé sklenky na vysoké stopce. Jemně jí cinknu o láhev, neboť mám rád zvonivé přípitky. Je to ucházející uherské víno a při jeho pomalém upíjení začínám mít dojem, jako bych se někam vracel.

Nejprve tápu ve velice mlhavých zlomcích vzpomínek. Z nich se mi pak pozvolna vynořuje obdobná situace v jedném menším východočeském městě. I tam jsem se nečekaně ocitl zcela sám v jednom hotelu. Bylo to před řadou let - v době, kdy se mi říkalo "doktor Faust". Tehdy mě takhle oslovoval kdekdo. Proč - to jsem vlastně nikdy nepochopil. Ostatně, už několik let mám docela jinou předzdívku, která s magickým Faustem nemá téměř nic společného.

Doktor Faust, opakuji si nyní. Kdo mě to vlastně tehdy začal takhle "titulovat"? A proč - z jakých (asi svých) potřeb? Ta sice hezoučká, ale jak se později ještě mělo ukázat, rozumově i citově notně omezená dívčina z jedné vesnice nedaleko toho města, s níž jsem se tam seznámil v rámci jedné mé reportáže, ta to rozhodně nebyla. Tak že by to byl ten dnes už dávno zaoceánsky emigrovaný mládenec, který mě tak jednou zčistajasna oslovil, když předtím popil mocnou dávku piv a kořalky a vykouřil si k tomu pár cigaretek marihuany? Anebo to byla jiná moje tehdejší známá, která se předtím prý celý den trápila se svým soustavně plačícím miminem, a to se po mém příchodu k nim ihned uklidnilo a konečně usnulo? Jenomže takhle, a ne jinak, mě oslovoval také další můj známý mládenec, s nímž jsem se předtím znal spíš jen náhodně, ale když jsme se zkamarádili víc, konečně se po několikaletých snahách dostal na jednu náramně atraktivní vysokou školu - ovšemže bez mé "pomoci". Anebo to byla dívka, která tehdy trávila jednu noc v bytě mé pražské přítelkyně (za tou jsem původně šel, ale ona se nedostavila) a která se příliš nezdráhala přijmout mě do postele, přestože, jak mi potom zdůraznila, i když jsem se jí z prvního pohledu vůbec nelíbil, zapůsobil jsem na ni, jako "ňákej doktor Faust" a ona si chtěla jen dokázat, že se mě "ani trošku nebojí"? Pak jsem ji už nikdy neviděl... --

Vzpomínky se pozvolna odvíjejí dál a dál a převalují se přes sebe jako koťata. Jsou stále barevnější. Některé září letním sluncem uprostřed lesů, strání, údolí, u potoků, řek, rybníků. Jiné jsou pošmourné podzimním deštěm pražských večerů a nocí. V dalších dominují třeskutě bílé, nedozírné sněhově pláně, s nimiž vzápětí ostře kontrastují rozkvetlé jarní stromy a květiny nejrozmanitějších barev. Střídají se v nich města, vesnice, přátelé, děvčata, hotely, vinárny - i naprostá samota.

Náhle si však uvědomuji, že to je všechno nesmysl. Hluboký nesmysl. Totiž: já - a doktor Faust? Především jsem se nikdy duší neupsal žádnému ďáblovi (vědomě tedy určitě ne!), ačkoli nespočet "ďáblíků" mi znepříjemňuje život téměř soustavně. Také bych asi v nynější "vědecko technické revoluci" nedokázal studovat jednu jedinou univerzitu plných 18 let, které v jeho době byly k získání doktorské hodnosti nezbytně nutné. A pak: nikdy jsem neměl žádnou Markétku, která k jeho legendě neodmyslitelně patří. Neměl a nemám - ať se na to dívám ze všech možných i nemožných zorných úhlů. Je pravda, že nedostatkem dívek (hlavně mladých) jsem nikdy netrpěl, včetně manželek, dnes už bohudíky bývalých, ale ani jediná z nich tuto roli v mém dosavadním životě nepřejala a zcela jistě převzít nechtěla. Dnes - a Markétky? Kde by se v téhle racionalistické, "emancipované" a samou "praktičnosti" zdoopované "moderní" době vzaly? Fausti snad ještě nějak přežívají, ale jejich "Markétky" už dávno nejsou "společensky" žádané.

Nesmysl, opakuji si, dr. Faustem jsem nikdy nemohl být. To už působí to víno, které jsem mezitím dopil? Rozhoduji se tedy znovu vyjít ven před hotel. Možná je třeba trochu se nadýchat svěžího vzduchu a dívat se přitom i ještě aspoň chvíli na tu řeku. Navlékám se tedy do bundy a sestupuji po schodech. Hlavní vchod zase nechávám mírně pootevřený a kráčím zpět do toho parku, blíž k vodě. Opilý ale nejsem, to vím jistě - natolik se ještě znám. Jenže ono začíná pršet - a to stále vydatněji. Překvapeně zvedám pohled k obloze, ale ta je pořád plná hvězd. Z čeho to tedy prší? napadá mě, když se vracím do zpět do budovy.

A najednou v sobě objevuji nesmírně silnou touhu vidět duhu. Vím, že je to pro tuto chvíli přání nesplnitelné, poněvadž duha je přece rozložené spektrum slunečních paprsků a tady svítí pouze měsíc, ale nemohu si pomoci, strašně moc ji chci vidět. Vidět a cítit. Čím silněji si to přeji, tím zklamaněji vcházím zpět do budovy. Znovu usedám na stejnou židli a přes okno zamyšleně pozoruji už pozvolna slábnoucí déšť.

Na pravém stehně mě ale zrovna něco jakoby naléhavě škrábe a ihned potom cítím v klíně cosi teplého. Překvapeně k tomu otáčím hlavu a vidím, že to je kočka. Ta, kterou jsem zahlédl už venku, nebo která je jí aspoň hodně podobná, a která sem asi vklouzla těmi dole pootevřenými dveřmi. Všelijak se mi v klíně obrací a hrbí, snad že loudí o pohlazení a mazlení. Když ji tedy párkrát pohladím po její nádherně jemné srsti, natáčí se ke mně očima, opírá se mi předními tlapkami o hruď a protahuje si své krásně ladné tělo. Mhouří přitom oči a natahuje hlavu co nejvíc k mému obličeji, až skoro cítím její dech. Znovu ji hladím po hřbetě, jemně ji drbu i za ušima, a ona si slastně vrní a vrní, zřejmě náramně spokojená tím, že se mě (konečně?) zmocnila.

Prohlížím si ji detailněji, neboť mám dojem, že ta její rezatá mourovatost není jen tak obyčejná. S ní v náručí proto vstávám a jdu pár kroků naproti: do svého také odemčeného, dvoulůžkového pokoje. Rozsvěcuji v něm velké stropní světlo a postupně zjišťuji, že tahle kočka, vlastně ještě kotě, vůbec není běžně rezavě mourovatá, ale že ve svém zabarvení hýři snad téměř všemi duhovými barvami. Takovou kočku jsem dosud nikdy neviděl. Stále nemohu uvěřit vlastním očím, ale znovu a znovu se o tom přesvědčuji - právě na ty své vlastní oči. Její nejrafinovaněji odstíněné modré, červené, zelené, žluté i bílé barvy mě doslova fascinují. Prohlížím si je velmi zevrubně, pozvolna přecházím z jedné na druhou a stále víc a víc žasnu nad tím, jak nádherně jemně spolu všechny harmonují. A ona se mě pevně drží, pokládá mi tlapky na ramena, jako v objetí, a otírá se přitom ušima o mé vousy. Už si ji ani nemusím na prsou pevně přidržovat, poněvadž ona sama je ke mně přitisknutá tak pevně, že spadnout už nemůže. Mám prostě na sobě opravdovou, živoucí duhu.

Zhasínám stropní světlo a rozsvěcuji malou lampičku za postelí, v níž hodlám spát. Kotě však na tuhle postel okamžitě seskakuje a ihned si na ní klasicky kočičím způsobem vyšlapuje a očichává svůj prostor - docela samozřejmě se tady asi chystá přenocovat. Já se zatím svlékám a když vidím, že "moje" postel už je obsazená, jdu si lehnout do té protější - koneckonců jsem zaplatil celý pokoj. Pak lampičku zhasínám, kotě ještě párkrát hladím přes uši, a jdu spát. Usínám téměř ihned.

Zbytek noci spím klidným a hlubokým spánkem. Když se probouzím a pak i procitám naplno, znovu si promítám svoji noční příhodu a rozhlížím se, kde teď to kočičí kotě asi je. Na "své" posteli není - zbyla tam na přikrývce jenom malá jamka. Dveře jsem sice nezamkl, určitě jsem je ale zavřel - ostatně jsou zavřené i teď. Ani okna nejsou otevřená. Po svých obvyklých ranních úkonech se už chystám k odchodu a soustavně přitom vlastně musím myslet na tu kočku: stále ji prostě nikde nevidím. Nahlížím pod obě postele, otevírám skříň, důkladněji prohledávám celý pokoj - třeba se jenom někde skrývá. Z chodby slyším nějaký mužský hlas a asi už bych měl pokoj uvolnit, poněvadž další noc zde spát nebudu. Znovu tedy prohlížím celou místnost, ale s výjimkou jamky na posteli není po té kočce ani stopy. Vycházím na chodbu a napadá mě, zeptat se toho člověka, jestli ji tu někde neviděl. Vzápětí si ale uvědomuji svoji bláhovost: určitě bych vzbudil značné pohoršení tím, že jsem "neohlášeně" měl ve svém pokoji celou noc nějakou kočku, a navíc úplně cizí. Inu, co se dá dělat: ona si zmizela, tak já jdu také. Když se neuměla rozloučit, je to její věc - ona je tu doma, já jsem tady byl pouhým hostem.

Ještě než celý objekt opouštím definitivně, otáčím se na silnici nahoře nad ním a mávám mu. Zprvu je to mávání takové nijaké, hodně rozpačité, asi jako bych se za ně styděl. To se mi nelíbí. Zvedám proto ruku pořádně a loučím se ním, jak se sluší a patří: hezky naplno a upřímně. A také mu děkuji.

Týž den odjíždím z Ústí nad Labem domů, do Prahy. Jedu vlakem, který není příliš plný a který celou dobu jede nejprve podél Labe, potom podél Vltavy. Je to příjemná cesta, při níž si přemýšlým jen tak různě. Uvědomuji si přitom, že někdy teď se vrací z koncertního turné ve Švédsku jedna známá pražská rocková kapela. S jejím vedoucím se léta dobře znám a mimoto máme v současné době dost společné aktuální práce. Hned po příjezdu do Prahy mu proto ještě z nádražní budovy telefonuji domů. Není tam, ale jeho manželka mi říká, že kapela se vrátila včera, že dnes hraje na jedné pražské výletní lodi a že pokud nejsem moc daleko od přístaviště, mohu ji ještě zastihnout. Ne, nejsem moc daleko, a navíc do vyplutí zbývá víc než hodina. A také už první tramvaj, která před nádraží přijíždí, jede i kolem přístaviště.

Jedna menší výletní loď je tam skutečně připravená k vyplutí. Už zdálky před ní vidím nevelký hlouček postávajících lidí. První, kterého si všímám výrazněji, je ten kapelník. Zdravíme se a on říká, že před odplutím máme ještě čas na jedno dvě piva v nedaleké hospodě. Souhlasím a cestou si povídáme hlavně o něm: to Švédsko prý byl velice zajímavý a podnětný zájezd - má prý odtamtud celou řadu neobvyklých zážitků. Abych ho také trochu pobavil, stručně mu vyprávím svoji noční příhodu z toho ústeckého hotelu. On se tomu směje a říká, že inverze, imise - prostě celkově znečištěné ovzduší, tam bylo asi tak strašlivé, že všichni místní lidé odjeli pryč a mě za trest, že jsem z Prahy, tam ponechali úplně samotného. To ovšem nemohu vědět, krčím rameny. Když začínám vyprávět i o té kočce, rázně mě odmítá s tím, že to zná - a jestlipak prý je ta kočka aspoň plnoletá?

V průběhu plavby po pražské části Vltavy popíjím pivo a povídám si i s jinými lidmi. Je to soukromě pronajatá loď a ani jsem netušil, že na ni budu mít tolik známých, hlavně z muzikantské branže. Jelikož se mezi těmito lidmi pohybuji především pracovně dost často, pracuji i teď. S kapelníkem, který mě sem "navigoval", si ale povídám nejvíc. A ten mi také krátce před přistáním začíná vyprávět jednu zvláštní a zajímavou příhodu ze Švédska.

Hráli ten den v Karlstadu. Svůj koncert však museli předčasně ukončit, poněvadž jim přestala fungovat zvuková aparatura a všude zavládla hluboká tma. Vyšli tedy ven, před koncertní sál. Bylo po obrovské, nesmírně silné bouřce. Celé město se naráz ocitlo bez elektrického proudu a nad ním visela těžce šedočerná obloha. Náhle se na ní, jakoby nad jejím horizontem, objevila silná, vlnitá barevná čára, ze které šlehaly vysoké, obří barevné plameny. Modré, červené, zelené, žluté - všechny ve velice ostrých kontrastech. Bylo to prý něco jakoby spíš do přímky natažená a všemi barvami vysoko šlehající duha.

Polární záře.

Barevná.

Taková, jakou tam lze spatřit prý nanejvýš jednou za 50 let.

V téže chvíli slyším z druhé části lodi jakousi mně dost povědomou a velmi dobrou hardrockovou kapelu. V tom hluku ji zatím ale ještě nedokáži přesně identifikovat. Přecházím tedy tam, kde ji mohu vnímat zřetelněji. Pak už ji poznávám okamžitě. Vyjížďka končí, přistáváme, ale někdo nám ještě z velkého kazetového stereomagnetofonu přehrává (a to náramně hlasitě) světoznámou britskou kapelu Rainbow. Je to skutečně velice kvalitní, možno říci poctivý "bigbít". A já si zároveň uvědomuji, že "Rainbow" je v češtině - Duha.