Kapitola III

(kráceno)

 

(...)

 

Oproti celému Svazu hudebníků měla Jazzová sekce na začátku roku 1973 pouhé necelé tři stovky členů. Příčinou tohoto stavu byla především málo funkční evidence (stále neměla své prostory a veškerý kontakt s ní probíhal pouze poštou), ale už začínalo její rozrůstání takřka geometrickou řadou. Nejprve však 9. ledna rozeslala svým členům dopis se zprávou o snížení členských příspěvků a o vydání svých nových legitimací. Krátce na to dostala dopis od Pavla Holce z Plzně s názory na stávající situaci v domácím jazzu. Holec označil za velmi správné snížení členských poplatků, poněvadž: "Jazzmani pocházejí přece z řad intelektuálů, kteří jsou nejhůře placená skupina obyvatel... Rozhodně nejsou členy Jazzové sekce důstojníci, televizní opraváři, instalatéři, vrchní číšníci, recepční v interhotelech a jiné kapitalistické vrstvy v národě." Kromě zásadních výhrad k programovým skladbám jednotlivých velkých jazzových akcí se podivil nad tím, proč Supraphon při účasti vynikajícího holandského jazzového klavíristy Jack Van Polla ma MJF Praha v roce 1971 s ním nevydal LP desku, která by se určitě skvěle prodávala. Dál také detailně rozebral situaci s vydáváním LP desek v NDR, Polsku a Maďarsku a závěrem shodně s mnoha jinými tuzemskými jazzmany poukázal na nutnost nějakého dalšího festivalu v Praze, např. na jaře "malý domácí festival, který by mohl být jakousi dílnou a na němž by se ukazovalo, jaké u nás vlastně máme vedle profesionálů také amatérské talenty." S odstupem let lze říci, že právě tohle mluvilo z duše celému vedení Jazzové sekce, která se už na své další schůzi 6. března tímto bodem zabývala důsledněji. Tak vznikl nápad pořádat pravidelnou přehlídku moderní hudby s názvem Pražské jazzové dny (PJD).

Tehdy také v československé moderní hudbě došlo ke dvěma závažným událostem. V oblasti rocku to byl koncert maďarské rockové skupiny Omega ve velkém sále pražské Lucerny, kde policie tvrdě zasáhla proti stovkám mladých fanoušků rocku a kde jeden náhodně kolemjdoucí člověk zemřel následkem vykrvácení z nožní tepny po proražení skla před hlavním vchodem; akci pořádal Pragokoncert a už před jejím zahájením byl v sále přítomen i Srp jako zpravodaj Melodie, který si ještě živě pamatoval svoji červencovou návštěvu mamutího festivalu moderní hudby v belgickém Bilzenu se světovými kapelami např. Leed Zeppelin, Doors, Jethro Tull, Procol Harum, Troggs, Spencer Davis Group, Colin Blunstone, Wizzard, Golden Earring, Johnny Mars, Archie Shepp či John Henderson - byly tam tisíce zejména mladých lidí téměř z celého světa a všechno probíhalo v obrovské spontánní radosti z muziky, zatímco koncert Omegy v Praze svévolně a předčasně ukončil jediný komunistický aparátčík. Druhou a v zásadě důležitější událostí pak bylo rozhodnutí českého MK o zrušení do té doby pod gescí Českého hudebního fondu (ČHF) samostatné instituce Mezinárodní jazzový festival Praha a pověřil jeho dalšm pořádáním Pragokoncert. Byl to další důkaz centralizace veškerého kulturního dění pod výhradní kontrolu ústředních státních a komunistických orgánů od úrovně ÚV KSČ, přes české i slovenské ministerstvo kultury, až po krajské "umělecké" agentury s nejbližšími krajskými výbory KSČ, krajské národní výbory a ONV a nejnižší složky jednotlivých okresních, resp. obvodních kulturních domů (OKD).

Přípravy I. PJD na jaro následujícího roku do Radiopaláce v Praze na Vinohradech koncipovala Jazzová sekce jako přehlídku amatérských i profesionáních jazzových souborů s prioritními cíli povzbudit tyto hráče v jejich další činnosti, konfrontovat řadu pozoruhodných amatérských hudebníků s předními profesionály a dokumentovat, že: "jazz u nás žije jako relativně náročný, ale přitom srozumitelný druh poslechové umělecké hudby, který má pevný okruh posluchačů a v posledních letech na sebe znovu větší měrou soustřeďuje i pozornost mládeže". Jeho neméně důležitým účelem bylo ukázat zásadní odlišnost od běžné pop music, v níž často převládala podbízivost nevyzrálému vkusu - především ovšem vládnoucího "normalizačního" režimu.

Z té doby pochází i Srpův dopis jednateli ostravského jazzklubu Jiřímu Greinackerovi, v němž detailně vysvětlil celý tehdejší stav československé populární hudby. Poukázal především na centralizaci této oblasti do výlučného rozhodování státních orgánů s tím, že se uvažuje i o fúzi Jazzové sekce a Svazu hudebníků pod "vyšší křídla", a projevil obavy, jak to bude fungovat, když jazz je úzce specializovaná oblast, zatímco státní aparát byl obsazován výhradně nomenklaturními kádry KSČ, kteří moderní hudbě téměř vůbec nerozuměli. Pro ilustraci uvedl "malér" s maďarskou Omegou, o němž nic nevěděl referent, který ji v Lucerně z Pragokoncertu produkčně zajišťoval, "zatímco o nich všechno věděl i ten poslední fanoušek", a výsledkem byl koncert, který nestačil pojmout všechny zájemce, takže "nastaly zmatky a hlavně důsledky - beatové kapely nesmějí ve velkých sálech v Praze vystupovat". Nastínil rovněž problemetiku MJF Praha, kde Pragokoncert vyměnil jednu kancelář ČHF, dvě síly, dva telefony a kupu zkušeností skupinky externistů za palác s makrooděleními a podmořskými kabely. "Výsledek znáte...," (ten rok se MJF nekonal).

Začátkem roku 1974 zahájila Jazzová sekce k PJD vlastní a nejprve výlučně interní reklamní kampaň. Ve svých cyklostylovaných oběžnících postupně upozornila na konání jazzfestivalů v Mladé Boleslavi těsně před PJD, v Olomouci koncem dubna a v Přerově v polovině května, uvítala slibně se rozbihající činnost Jazzového a rockového centra v Praze na Rokosce a upozornila na pokračující jazzové pořady v Rubínu, v pražské Malostranské besedě, ve vysokoškolském klubu 01 v Praze na Strahově a v dalších pražských klubech. V konkrétním upřesnění programu PJD pak anoncovala 3 koncerty, z nichž první se měl konat v neděli 17. března od 17. hod., dostal název Ke kořenům jazzu a měly na něm účinkovat tradicionály Jazz Fiddlers, Steamboat Stompers, Hot Club Mladá Boleslav, Jazz Antikvariát a Metropolitan Jazz Praha. Druhý koncert byl naplánový na týž den od 20. hod., měl název Od bopu k rocku a měly na něm vystoupit Volf Jazztet, Tandem Stivín - Dašek, Jazz Nova a Mudrci z Liberce. Třetí koncert měl proběhnout v pondělí 18. března od 20. hod., nesl označení Jazz kolem nás a měl představit Jazz Kvartet Emila Viklického, Swing Kvartet 4, Kooperaci, SHQ Karla Velebného a na závěr All Stars Band. Jelikož se tyto informace objevily také v denním tisku a hodně udělaly i na tu dobu graficky odvážné plakáty Josky Skalníka s náznaky pro něj později tolik typických obláčků, prodej vstupenek rostl a JS upozornila své členy, aby si vstupenky raději objednali včas, protože o PJD projevily zájem i cestovní kanceláře a sál měl kapacitu jen 650 míst. Ačkoli JS pořád neměla své sídlo a její kontakt se členy stále probíhal prostřednictvím jediné poštovní přihrádky na Hlavní poště v pražské Jindřišské ulici, záhy se ukázalo, že její postup byl profesionálně téměř bezchybný.

I pro jen trochu zasvěceného člověka to byl malý zázrak, poněvadž jak československý komunistický režim téměř vůbec nerozumněl moderní hudbě, o to víc kontroloval vše, co se kolem ní dělo v mluveném a hlavně tištěném slově. Vše, co s ní takto sebeméně souviselo, ihned podléhalo přísnému schvalování národních výborů nejrůznějších stupňů (v Praze jednotlivých ONV a celopražsky Národního výboru hlavního města Prahy - NVP) a dalších institucí. Ty navíc rozhodly, že žádný hudebník (včetně zahraničních) nejenže nesměl mít na podiu či v televizi dlouhé vlasy, ale nikdo přitom nesměl na sobě mít pomalované tričko a ani třeba řetízek s křížkem či mezinárodně známý protiatomový, resp. protiválečný znak. Tehdy také vrcholila celostátní hysterická televizní kampaň proti dlouhým vlasům, kdy takový vlasatý mládenec neměl nejmenší naději dostat se na nějakou střední či vysokou školu. Indoktrinace proti všemu tzv. "nesocialistickému" se výrazně projevovala i v rozhlase, kde byly vedeny přesné statistiky vysílané domácí a "západní" hudby a kdy se zhusta stávalo, že vynikajíci píseň světové špičkové rockové kapely dostala nejupadlejší český text a byla přidělena některému prominetnímu popzpěvákovi, který s ní pak slavil úspěchy. Z tuzemské produkce hodně napovídaly oficiální režimní ceny za "angažovanou tvorbu" podlézavým písním typu Slzy tvý mámy šedivý a Únos (Olympic), zatímco veřejně zpívané protiválečné písně Karla Kryla obnášely okamžitě obvinění z trestných činů pobuřování či výtržnosti. Mimoto vrcholily tzv. rekvalifikační zkoušky, které kvůli svým občasným sólovým vystoupením na různých estrádách museli absolvovat i přední operní zpěváci. Při těchto "přehrávkách" ovšem docházelo i k notně trapným scénám, když se nemálo pophvězd z televize a gramodesek třáslo hrůzou, zda je zvládnou a budou moci pokračovat ve svých kariérách; na rozdíl od rockových kapel, včetně soustavně se zlepšujících vlasatých Plastic People, kterým "přehrávky" ani nebyly umožněny, tyto pophvězdy je samozřejmě úspěšně absolvovaly. A konečně celou kulturně politickou atmosféru tehdejší ČSSR dostatenčně jasně ilustroval také fakt, že i pouhá barevná televize byla velikou vzácností a že bylo téměř nemožné sehnat k běžné koupi i ten nejobyčejnější psací stroj.

Konečný program PJD sice doznal několik drobných změn, ale vcelku bylo vše v pořádku, včetně termínů v neděli 17. v pondělí 18. března. Krátce před nimi vyšel JAZZ č. 8, který byl v předsálí Radiopaláce rozdáván členům Sekce zdarma. Obsahoval obvyklé rubriky, program a profily účinkujících skupin a sólistů a mezi jeho autory se poprvé objevili mladí fotografové Jiří Exner a Jiří Kučera. Poprvé se zde také představili projektant pražského Metrostavu Vladimír Kouřil a vysokoškolská studentka Rosťa Paarová, kteři v Radiopaláci instalovali výstavu obalů západoněmecké gramofonové firmy M. P. S. a kteří v dalších letech v Jazzové sekci měly důležité role.; Kouřil se v roce 1976 stal tajemníkem JS a Paarová se vdala za jednoho z později uvězněného aktivistu JS Tomáše Křivánka. PJD konferoval Mojmír Smékal a kromě šéfdramaturga Karla Srpa je ze zákulisí produkčně řídili ještě Aleš Benda a šestnáctiletý Srpův syn Karel. Skutečnost, že JS byla pro státní politiku ještě "neškodná", dosvědčuje i to, že o téměř celé její činnosti pochvalně referovala řada periodik oficiální publicistiky, včetně deníku ÚV KSČ Rudé právo; na těchto PJD se už koncipoval program dalších PJD o rok později. V celé československé kulturní atmosféře té doby to byla jediná akce, která byla týdny předem vyprodaná a zahájila éru, které se začalo říkat "zlatý věk jazzu v Praze".

V ostrém a možná až záměrném kontrastu k tomu však 30. března provedla policie další masakr příznivců rockové hudby. Došlo k němu při soukromém koncertu Plastic People a další pražské kapely DG 307 v obci Rudolfov nedaleko Českých Budějovic. Všechny regionální "složky" jak ministerstva vnitra: VB, StB a Pohraniční stráže, tak Lidových milicí (protiprávně vyzbrojovaná masa nejfanatičtějších a morálně nejzrůdnějších členů KSČ) měly ten den vyhlášenou pohotovost, v jejímž průběhu řádily jako ze řetězu utržená divá zvěř. Kromě surového mlácení, kopání, najíždění služebními vozidly a poštvávání služebních psů ihned zatkly 280 mládenců a dívek a eskortovaly je do českobudějovické věznice, kde je "se souhlasem prokurátora" svévolně surově ostříhaly a některé z nich těžce zranily. Stejně nezákonně a bezdůvodně bylo ihned zahájeno trestní stíhání samotných muzikantů. Tamní "řádní občané" tohle ovšem veřejně plně schvalovali a "hrdinně" se mezi nimi "vyznamenal" např. řidič autobusu ČSAD Pavel Topinka, který když na něj pár pronásledovaných mládenců zamávalo a požádalo ho o akutní pomoc, tak sice zastavil, ale jen aby jednoho z nich kopl do žaludku a pak okamžitě zase odjel. Přestože tato brutální zvůle vzbudila i ve světě značný rozruch a soudní proces s obviněnými muzikanty pečlivě sledovali jak domácí opoziční, tak zejména zahraniční novináři, československý oficiální tisk stále jen tvrdil, že výtržností se dopustili jen muzikanti a že jsou tedy souzeni právem. Z opravdových viníků těchto surovostí, tj. policistů a jejich šéfů (např. náčelník Krajské správy KS SNB plk. Mach, náčelník okresní správy VB major Krejčí, náčelník operativy VB kpt. Šafář a z Prahy operativa StB), včetně okresního prokurátora JUDr. Dědka a vedoucího tajemníka OV KSČ, nikdo před soud postaven nebyl a naopak státní moc tím znovu potvrdila, že rock a jeho příznivce stále pokládá za své úhlavní nepřátele a že všechny jeho příznivce bude nadále tvrdě pronásledovat a hlavně trestat. Situace v rocku už byla natolik katastrofální, že nejenže v celé ČSSR nezbyla prakticky žádná skutečně moderní profesionální rocková skupina, ale začínalo být životu nebezpečné nosit i jen dlouhé vlasy. Žádná známá muzikantská osobnost a ani tvůrčí svaz "samozřejmě" proti této zvůli neprotestovali, avšak právě tento masakr a zejména jeho pozdější soudní dohra se pro domácí opozici staly prvním výrazným impulzem ke sjednocování několika izolovaných skupinek odpůrců komunistického režimu do celostátního protirežimního hnutí Charta 77 (CH 77), které vzniklo l. ledna 1977 a mezi jehož první tři mluvčí patřil spisovatel a po politickém převratu koncem roku 1989 československý prezident Václav Havel.

 

* * *

 

II. PJD od soboty 29. do nedělní noci 30. března 1975 předcházel kardinální spor Srpa s výborem Jazzové sekce dva týdny předtím. Jednalo se o prosazení jazzrocku do velkých sálů a Srp, který samostatně připravoval koncepci všech koncertů, věděl, že kdyby se o tom napřed radil se členy výboru, téměř určitě by s takto modernější koncepcí neuspěl. Kvůli tomu tohle téma nastolil až v době, kdy už se nedalo nic dělat, kdy už byl celý program PJD připraven. Byly potvrzeny smlouvy s účinkujícími, byly zajištěny rozsáhlé ozvučovací aparáty na 2 jazzové koncerty opět v Radiopaláci a na jeden už dávno vyprodaný jazzrockový v neděli odpoledne ve velkém sále pražské Lucerny, naplno běžela i propagace. Jakkoli světová konjuktura jazzrocku právě vrcholila a na mamutích koncertech a v miliónových nákladech gramodesek ho kromě Mahavishnu Orchestra prezentovali také další mezinárodně proslulé kapely Weather Report, Return To Forever nebo i Miles Davis a na tuzemské scéně se jeho výraznými reprezentanty staly Jazz Q Praha Martina Karochvíla, skupiny Impuls a Energit, či brněnská CH. A. S. A., v ČSSR byl stále trpěn jen v malých sálech. Státněpolicejní "kulturní" inspektoři se totiž nejvíc báli měnícího se složení jeho mladého publika, které nedbalo na soustavné policejní razie proti dlouhým vlasům, malovaným tričkům, a už vůbec nemínilo vstoupit do jakéhosi SSM.

Pří této bouřlivé schůzi se proti Srpově modernější koncepci PJD postavili nejen profijazzmani Hulan s Velebným, ale zásadně ji odmítali také předseda Jazzové sekce Milan Dvořák a další členové výboru Benda, Smékal a Titzl. Byly to první spory v tomto výboru a veškerá zodpovědnost za "Jazzrockovou dílnu", jak se pořad v Lucerně jmenoval, zůstala především na Srpovi a Skalníkovi. Ačkoli kvůli rostoucímu zájmu o členství v Jazzové sekci se o ní začínala zajímat už i StB, jediný, kdo tohle Srpovo pojetí svým vlivem na Český svaz skladatelů a koncertních umělců (ČSSKU), na MK a svými kontakty do zahraničí "podržel", byl místopředseda JS Lubomír Dorůžka, který tehdy zasedal ve vedení Evropské - později Mezinárodní jazzové federace. A to výbor JS ještě nevěděl, že Srp je také domluvený s šéfredaktorem Pantonu Jiřím Maláskem na vydání živé nahrávky koncertu PJD v Lucerně na LP desce s názvem Jazzrocková dílna. Byla to vůbec první "živá" nahrávka Pantonu na LP desce. Jakmile se o desce dozvěděl Hulan, rozběhl se na MK s varováním, že koncert bude provázen nepřístojnostmi, že se na něm sejdou "zelenokabátníci" (policisté měli zelené uniformy s rudými výložkami), a především, že by vůbec neměly vycházet dlouhohrající desky jazzrockovým kapelám (Kratochvílovo skupina Jazz Q Praha mělo přitom na trhu už třetí LP desku). Téměř všichni profesionální jazzmani unisono tvrdili, že nastupující převážně mladí jazzrockoví muzikanti ještě nic neumějí, že jsou hráčsky primitivní, a hlavně že přitahují nevhodné publikum. Hulan přitom navrhoval, že když už má toto album vyjít, pak ať obsahuje čistě moderní jazz, anebo: "přinejhorším", ať má jazzrock pouze polovinu desky a druhou ať má on - Hulan. Jedna z obzvláštních obludností socialistického plánovaného hospodářství tkvěla totiž i v tom, že obě česká gramonakladatelství: Supraphon i Panton, měla v každoročních edičních plánech pravidelně rezervovaný prostor ještě na jednu LP desku pro "soudružskou výpomoc" - přesněji řečeno pro případ, kdy nějakému prominentnímu muzikantovi docházely peníze, nebo se stával málo viditelným pro vládnoucí garnituru a novou LP deskou tak bylo nutné výrazně finačně mu pomoci a opět ho řádně "zviditelnit". O tato "místečka" v obou nakladatelstvích pravidelně probíhaly tuhé bitvy mezi takovými klany domácí popmusic, jako byli např. František Janeček (manažér celé řady pophvězd), rodina Astérů (manažérské zázemí Hany Zagorové), Miloš Zapletal (postupně manažér Olympicu, Marie Rottrové a Lenky Filipové), Jiří Opěla (manažér tehdy nejpopulárnější zpěvačky Nadi Urbánkové), Zdeněk Nedvěd (manažér Petra Nováka), Jan Obrda (manažér Josefa Laufera), doslova mafiánský gang Ladislava Štaidla a Karla Gotta s manažérem Josefem Zítkem, týmy kolem Václava Neckáře, Heleny Vondráčkové, Petra Spáleného a desítky dalších - ty by mohli vyprávět nesporně stále zajímavé a zhusta přímo postelové historky s čelnými funkcionáři KSČ, s ministry, s důstojníky StB či s jinými pohlaváry komunistického establishmentu. Malásek, který jako populární klavírista sám mezi tuto elitu patřil, desku ovšem se souhlasem MK už předtím do mimoedičního plánu prosadil, a tak jen Hulanovy "argumenty" rázně odmítl a vyslal do Lucerny přenosový vůz.

Právě tyto PJD byly pro budoucnost JS nesmírně důležité hned v několika rovinách. Účinkovali na nich sice také téměř všichni čeští špičkoví jazzmani (Velebný např. v několika formacích, za něž pak inkasoval samostané honoráře), ale především představily řadu nových a vesměs mladých tváří domácí moderní hudby. Jejich úspěchem bylo také 700 nových členů JS a to, že na rozdíl od jiných téměř pravidelně prodělečných akcí podobného druhu tyto PJD lehce vydělaly. Před jejích zahájením delegace JS v pátek 28. března položila květiny na hrob Jaroslava Ježka v Praze na Olšanech a pak už následovaly sobotní koncert v Radiopaláci, nedělní odpoledne s divácky napjatě očekávanou a nadšeně přijatou Jazzockovou dílnou v Lucerně a hned potom zavěrečný večerní jazzový koncert opět v Radiopaláci. Novinkou bylo, že pro každý pořad byly tištěny samostatné Zpravodaje, které obsahovaly nejen program PJD a obsazení jednotlivých kapel, ale i recenze předchozích koncertů, úvahy, rozhovory s návštěvníky či notové ukázky. Zpravodaje byly redakčně zpracovávány od půlnoci do čtyř hodin ráno, ve strojopisech je přebíral Skalník, který připravil maketu a odnesl ji Janu Kalibovi do malé podnikové tiskárny v podzemí pasaže Lucerny. V té době sice každý tiskopis podléhal úřednímu schválení, ale tohle JS s ohledem na článek 28 Ústavy ČSSR, který v obou svých odstavcích všem občanům zaručoval svobodu slova a tisku, nerespektovala. Do noční práce na Zpravodajích se kromě už stálých spolupracovníků bulletinu JAZZ Kouřila, Exnera, Kučery a Josefa Vlčka poprvé zapojili také Eva Dvořáková (provdaná Střížovská), Zdeněk Pecka, Pavel Hyndrák, Eduard a Vlastimil Krčmářovi, Marcela Hejdučková, Lubor Šonka a mnozí další, z nichž většině nebylo ještě ani dvacet let.

Při tom všem stále pokračovaly pořady Jazz film forum v Rubínu a v dalším mládežnickém klubu "Dvojka" v Praze na Vinohradech. Vycházely další čísla bulletinu JAZZ a cyklosytlované letáky Jazz v Praze, které informovaly o všech jazzových akcích v Praze. Pražští členové JS Vlasta a Pavel Otáhalovi řídili Inter jazz servis, který byl určen hlavně mimopražským členům a jehož prostřednictvím expedovali nabídkové listy zahraničních gramodesek, informovali o jazzovém dění v zahraničí a ve spolupráci s kulturními středisky Polska, NDR a Maďarska objednané desky rozesílali; pracovníci těchto středisek přitom často upozorňovali, že pro obrovský zájem už ani nemohou stihnout nával všech objednávek. Po celých Čechách i na Moravě zatím probíhali další festivaly, na nichž JS spolupracovala a při kterých pořádala jazzové semináře a zasedala v jejich porotách. A kromě toho, že teměř ihned po skončení minulých PJD byly zahájeny přípravy na III. PJD v říjnu téhož roku, pod lektorským vedením Velebného a saxofonisty Rudolfa Ticháčka začala ve vysokoškolském klubu 01 v Praze na Strahově dlouho očekávaná Jazzová škola hrou.

22. září proběhla další schůze výboru JS, které se zúčastnili Dvořák, Benda, Velebný, Dorůžka, Srp, Hulan, Mácha, Seik a Kříž. Předtím totiž Dvořák požádal o uvolnění z funkce předsedy ze zdravotních důvodů. Jeho žádosti však výbor nevyhověl, neboť mu plně důvěřoval a jen mu práci ulehčil přesunem části jeho povinností na místopředsedy - především na Srpa. Mezitím už pro značné pracovní vytížení odstoupili Jan Hammer a někteří z dalších členů výboru ještě z roku 1971 a místo nich byl kooptován předseda jazzklubu ve Slaném Jiří Novák. Byla to první z kooptací, kterých pak ve výboru JS proběhla celá řada a při nichž se do výboru spolu postupně dostávali nejaktivnější mladí členové. Dále se výbor zabýbal přípravou výroční schůze, která však byla zatím odsunuta až na dobu po "jednání vyšších státních a stranických orgánů" - chystal se XV. sjezd KSČ, který v celém státě mohl leccos změnit. Po vysoce kladném hodnocení minulých PJD proběhla diskuse o blížících se III. PJD, jejichž konání bylo v plánu na dny 29. a 30. října a bylo určeno už jen do velkého sálu Lucerny. Zde byla asi nejzajímavější informace o stavu předprodeje vstupenek, kdy víc než měsíc před jejich konáním byl koncert tradičního jazzu prodán ze 40 %, koncert moderního jazzu ze 60 %, zatímco jazzrock už byl vyprodaný.

III. PJD se staly jedním z vrcholů této "zlaté éry jazzu v Praze" Přesně podle původního plánu proběhly 29. - 30. října v Lucerně a jejich vůbec nejžádanějším koncertem byla opět "Jazzorocková dílna". Velmi úspěšný byl však i moderní jazz a celkem III. PJD navštívilo téměř 7 000 diváků. Z kapel se představily např. Traditionál Jazz Studio Pavla Smetáčka, Classic Jazz Collegium, Pražský Dixieland, Swing Kvartet, Velebného Sága rodu SHQ, Free Jazz Trio Olomouc, Hulanovo Jazz Sanatorium, Vladímír Mišík a Vladimír Merta a jejich ČDG, jazzrockové ansámbly Impuls, Energit, Modus, Bohemia a Jazz Q Praha, divácky možná nejúspěšnější Pražský Big Band s dirigentem Milanem Svobodou a řada dalších. Obdobně jako z "jazzrockové Lucerny" v březnu vznikla LP deska také z těchto PJD. Vydal ji opět Panton, měla název "Jazzrocková dílna 2", avšak na rozdíl od té předchozí "živé" se tato natáčela už jen ve studiu. Mimoto ale PJD zásadně ovlivnily dramaturgii tuzemských gramofonových edic v celé oblasti domácí moderní hudby, v nichž vznikla také edice Mini jazz Klub a v níž na SP deskách vyšlo několik desítek známých, ale i teprve začínajících domácích kapel moderní hudby. Edici řídili Titzl a Srp, ale jejím hlavním motorem byl další hudební redaktor Pantonu Aleš Sigmund. Hlavně tato edice si záhy získala značnou popularitu, v ní nahrál svoji první studiovou nahrávku skladatel a klavírista Michael Kocáb a v ní také vznikl hudební experiment Martina Kratochvíla, na jehož základě Kratochvíl získal roční stipendium na prestižní hudební škole Berklee School of Music v Bostonu v USA.

 

Kapitola IV

(kráceno)

 

Ačkoli předchozí úspěchy Jazzové sekce mohly její vedení a koneckonců i celý SH jen těšit, ve skutečnosti se naopak staly základní příčinou začínajících interních sporů. Především ortodoxním jazzmanům se nezamlouvala mezi mládeží rostoucí obliba nové koncepce PJD. V prvé řadě se proti ní bouřili Velebný a Hulan a s nimi později další profijazzmani. Už při III. PJD tušili, že prvotní přísně jazzová orientace se pozvolná obrací nejen k jazzrocku, ale i k rocku, v němž samozřejmě okamžitě vycítili ohrožení své výlučnosti. Tato změna byla ostatně patrná i ve výběrech jednotlivých příspěvků v bulletinu JAZZ, kde se kromě článků o jazzu začínaly objevovat také rozsáhlé materiály o rocku a v nichž se zároveň představili další noví členové Jazzové sekce. Třeba už v 15. čísle profesionální hudební publicista Jiří Černý otiskl obsáhlou studii o Franku Zappovi z USA, poprvé se v něm uvedl Petr Cibulka z Brna jako spoluautor dvoudílného materiálu o kytaristovi Robertu Frippovi z legendární britské rockové skupiny King Crimson, krátce na to Vlček zahájil seriál profilu britských Pink Floyd a objevili se další talentovaní autoři jako např. Jiří Regentík z Olomouce, mladý hudebník Lubor Šonka, Miroslav Skalický a další; v oficiálním tisku byl rock stále hluboké tabu. Toto číslo bulletinu JAZZ šlo do tisku koncem roku 1975 a dá se říci, že v celé historii Jazzové sekce bylo zlomové.

Tehdy navíc mezi českou mládeží nastalo obecné dělení na tzv. "somry" a "vexly". Tento dobový fenomén spočíval hlavně ve vnějších znacích, v nichž styl "somrů" (od anglického "summer - léto") reprezentovaly tradice rocku, ošuntělé jeansové oblečení, dlouhé vlasy, maximální svoboda a hnutí beatníků a hippies, zatímco "vexláci" ztělesňovali oficiální napomádovanou kulturu ve stylu rozmáhající se disco music v čele s nažehlenými členy SSM ("svazáky") - tedy jakousi obdobu yuppies v USA v osmdesátých letech. Název "vexláci" se přitom odvinul od té vrstvy lidi tehdejší československé stínové ekonomiky, v níž celé gangy pokoutních směnárníků kriminálně podvodným způsobem měnily ("vexlovaly") tuzemskou měnu za západní valuty. V kulturním, resp. hudebním pojetí "somr" představoval neoficiální - podzemní proudy, tedy underground (stejný název má ostatně i hustá síť podzemní dráhy v Londýně), industriál a nastupující novou vlnu punk rocku - to vše pod pozdějším jednotícím označením alternativní kultura. Naopak "vexl" zase symbolizoval nejupadlejší spotřební pop music, kterou komunistický režim maximálně upřednostňoval.

V této dvojí domácí kultuře Jazzová sekce pozvolna inklinovala právě k "alternativě", tedy k politicky nezávislému umění a stylu života. Z nich však měla vládnoucí garnitura panický strach a proto jim už tehdy začínala věnovat svoji pochmurnou policejní pozornost. Ta se napřed měla projevit nesouhlasnými projevy samotných jazzmanů, neboť státní kultura už musela být velmi opatrná. V celé ČSSR totiž byly známé výsledky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která byla zahájena v červenci roku 1973 v hlavním městě Finska Helsinkách, poté dva roky pokračovala v Ženevě (Švýcarsko) a skončila 1. srpna 1975 podpisem Závěrečného paktu všech zúčastněných států v Helsinkách. Za ČSSR se pod něj podepsali Husák (krátce předtím si k nejvyšší komunistické pozici připojil i československou prezidentskou funkci) a ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek. Závěrečný pakt kromě základních bodů k posílení mezinárodní důvěry ve sférách bezpečnosti a odzbrojování obsahoval také samostatnou část o spolupráci v humanitárních oblastech: tzv. "třetí koš". Právě tento "koš" byl cílevědomou snahou demokratických států prosadit do totalitních režimů rozsáhlý systém mezinárodní ochrany základních lidských práv a svobod, jak je předeslala Všeobecná deklarace o lidských právech Organizace spojených národů (OSN) z roku 1948 a mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966; ty ČSSR sice podepsala už v roce 1968, ale ještě se jimi neřídila. Pro celou českosloveskou kulturu a tím i pro Jazzovou sekci a její další vývoj zde byl nejdůležitějši 3. bod, který stanovil pravidla pro celou oblast kultury a v němž se všechny signatářské státy zavázaly dodržovat v roce 1972 v Helskánch přijaté dohody jedné ze součástí OSN pro vzdělání, vědu a kulturu: United Nations Educational Scientific Culture Organization (UNESCO) pro rozsáhlé rozvíjení vzájemné informovanosti, výměny a rozšiřování kulturních hodnot, včetně jejich maximální podpory doma i ve spolupráci s jinými státy. Husák i Chňoupek svým podpisem tedy světu řekli, že ČSSR se tímto paktem bude řídit, a po ratifikaci Federálním shromážděním v březnu 1976 byl převzat i do čskoslovenského právního řádu vyhláškou Federálního ministertstva zahraniční věci (FMZV) č. 120/1976 Sb. - na jejím základě také začalo vzniklo československé opoziční hnutí s názvem Charta 77.

Jazzová sekce zatím uspořádala předvánoční přehlídky rockových a jazzrockových kapel na Rokosce a 30. prosince vyprodaný dvojkoncert polského jazzrockového tria SBB v pražském Hudebním divadle v Karlíně. Avšak ještě před nimi proběhl další spor opět mezi Srpem a výborem JS. Všechno začalo při schůzce 11. listopadu, kterou iniciovali členové JS Zdeněk Kašpar, Karel Řehák a Petr Zvoníček a které se ještě zúčastnili Benda, Čuřík, Hulan, Srp a Velebný. Ačkoli jejím jakoby nejdůležitějším bodem byla otázka vzniku samostatného pražského jazzového klubu pod výhradní správou JS a ustavení tzv. "umělecké rady", Velebný si k ní připravil písemný příspěvek, v němž Srpa obvinil ze špatné dramaturgie PJD a z toho, že využívá "jejich enthusiasmu a nechává je hrát bez smlouvy, takže s velkým zpožděním přijdou omezené honoráře, nebo vůbec žádné." Jazzmani také nelibě a se značnými obavami sledovali měnící se zaměření bulletinu JAZZ a proto Velebný (tehdy si nechal říkat "táta českého jazzu") současně navrhl přijetí dalších členů do jeho redakce, kteří by tak byli u vzniku jednotlivých čísel a maximálně mohli eliminovat příspěvky o rocku. Útok ortodoxních (a notně opatrných) jazmannů pokračoval další výborovou schůzí 22. listopadu ve Slaném, kde Dvořák, Hulan, Dorůžka, Seik, Novák, Benda, Kříž, Kautský, Smékal a Truhlář (Srp byl nemocný) sice ocenili velmi dobrou organizaci III. PJD, avšak zároveň připomněli Velebného tvrzení z minulé schůze o jejich natolik nízké dramaturgické úrovni, že snižila "vážnost jazzu před naší kulturní veřejností." Většina ostatních sice nakonec tyto námitky odmítla, ale vzhledem k přípravám IV. PJD na jaro roku 1976 Dvořák prosadil vznik tzv. programové komise PJD, která neměla být totožná s organizačním štábem (ten řídil Srp) a která měla právo jen jakéhosi poradního hlasu. Schůze přitom rozdělila PJD na "jarní" a "podzimní" a začala jednat o možnosti vzniku pražského jazzklubu, který měl být jakýmsi vzorovým centrem i pro další české jazzkluby.

Meritum problému nesouhlasných projevů jazzmanů v čele s Velebným, Hulanem, Rudolfem Ticháčkem a Emilem Viklickým ovšem ve skutečnosti tkvělo v něčem poněkud závažnějším. Jejich rostoucí samolibost totiž začínala vážně ohrožovat nejen modernější a divácky přitažlivější koncepce PJD s důrazem na mladou progresivní hudbu, ale i náznaky obecné "přejazzovanosti" a s tím i pozvolna se blížící soumrak "zlatého věku jazzu v Praze". Srp také ve své písemné reakci z 29. listopadu na Velebného útoky detailně rozebral všechny jeho souvislosti, včetně možnosti "vzniku pražského jazzového klubu". Tím vyšlo najevo, že po závěrečném vyúčtování PJD je Velebný tím posledním, kdo si může stěžovat na nějaké "honorářové" problémy, neboť při nich pokaždé účinkoval v několika formacích a za každou dostal samostatné plné honoráře dle honorářové vyhlášky z roku 1970, zatímco jazzrockoví muzikanti a desítky mladých produkčních spolupracovníků, jejichž zásluhou PJD začínaly trochu vydělávat, zpravidla nedostali vůbec nic. Současně Srp vysvětlil problematiku smluv s jazzovými profikapelami prostřednictvím státních uměleckých agentur, které zajišťovaly hlavně série každoročních bombastických oslav nekonečných komunistických výročí a koncerty pop music a PJD už je moc nezajímaly. Nicméně právě tyto agentury začaly usilovně přemýšlet o tom, proč oblíbené PJD pořádá "jenom" Jazzová sekce, když je mohly pořádat jiné "oficiálnější" instituce - např. SSM, ROH či nemalé aparáty různých OKD, popřípadě přímo samotné agentury, které byly pod dozorem KSČ ideologicky čisté a tedy bez hrozby případné "závadovostí". Jednou z nich bylo i Pražské kulturní středisko (PKS), v jehož organizačních strukturách se začínal etablovat popzpěvák Michal Prokop a jehož funkcionáři začali infikovat profijazzmany a s nimi i ÚV SH k všemožným obstrukcím a plíživému bojkotu Jazzové sekce. A tam také klíčily prvopočátky problémů JS se státními agenturami, které se měly rozrůst až do sporů s prakticky celou československou státněpolicejní mašinérií.