Hry obrazů

 

Variace k povídce Kdo jsem

 

obraz 1

 

Jsem sám uprostřed přírody. Stojím na jakési louce - na úpatí strmého svahu hustě zalesněné hory. Hned za ní se vypíná stejně hustě zalesněná jiná hora, trochu vyšší. Všude je samá zeleň, stromy v půlkruhu kolem mě jsou listnaté i jehličnaté, slyším veselý a pestrobarevný zpěv ptáků. Všechno okolo mi připadá nějak důvěrně známé. Je krásné léto a na bezmráčkovitém, takřka italském nebi svítí zářivé slunce. Vstupuji do stínu lesa a pomalu jím procházím, až se ocitám u zřejmě zadního traktu nějakého asi nevelkého zámku. Je tady celý jakoby schovaný a místy se k němu sklánějí koruny košatých stromů. Obcházím ho a trochu překvapeně zjišťuji, že ve svém průčelí je přebudovaný spíš na bohatou vilu moderního, tak trochu kubistického stylu. Tento zámek - vila jsou mi ale také nějak povědomé. Někdo na mě hovoří. Nejspíš je to víc lidí, ale nedokáži je blíž specifikovat, asi je kolem sebe jen cítím - jejich postavy a obličeje prostě nevidím. Všichni, i když nikoli jeden přes druhého, se mi snaží vlídnými a úsměvnými slovy říci, že tato místa velmi dobře znám. Říkají mi také názvy jedné i druhé hory, a já jejich slova s jakýmnsi ulehčením a s úsměvem potvrzuji. Asi jsem zde opravdu doma, a nepřipadá mi, že bych tady byl předtím dlouho nepřítomný.

 

obraz 2

 

Pokračuji v obcházení celého objektu. Nalevo vidím pohodlnou lesní cestu, po níž bych později chtěl vystoupit na vrchol této hory. Pořád se však přitom snažím na něco si vzpomenout. Budovu jsem už téměř obešel a chystám se do ní vstoupit. Najednou se přede mnou objevuje jakési malé dítě. Je to chlapec, jehož podobu také nedokáži přesně určit - může mu být tak 8 - 10 let. Říká mi něco, co se mi velmi libí, přestože ani to neumím převést do konkrétních slov. Je rp něci, cop zní přesně ve smysmlu mých názorů, ale je to formulováno v mnohem vytříbenějším, kouzelně paradoxním a lehce sarkstickém stylu, než jakým běžně mluvím. Hovořím s chlapcem a ptám se ho, kdo je, co tu dělá - nějak mi začíná připadat dost povědomý; jakýmsi zvláštním způsobem ho mám rád, je mi velice sympatický. Také se ho ptám, co to vlastně řekl, a proč to řekl mně. A on se usmívá a říká, že tohle jsem řekl já - že on je já. Zamýšlím se nad tím, ndmůžu tomu porozumnět. On se ale dál přívětivě usmívá a vlídně dodává, že všechno, co říká on, říkám já, všechno, co jsem kdy napsal, napsal i on, prostě že všechno, co děláme, děláme společně, poněvadž on je já. Pak už se cítím zcela klidný a vyrovnaný, a je mi dobře. Mám prostě pocit, že takhle je to správné - tak že to má být.

 

 

obraz 3

 

Vcházím do zšeřelé, prostorné klenuté chodby jakéhosi městského domu. Chystám se vystoupit do nějakého poschodí po schodišti, které je přímo přede mnou. Je široké, a od prvního odpočívadla se rozvětvuje do dvou křídel. Náhle se však všechno kolem mě jakoby prozařuje a uvědomuji si, že to, v čem právě stojím, není pouhá chodba, ale rozlehlý, vysoký, prostorný vzdušný vestibul se spoustou překrásných, dá se říci doslova úchvatných barokních stropních fresek. ještě než zamířím ke schodišti, všímám si také, že po mé levé straně je hned u velikých, vysokých obloukovitých vstupních dveří (nebo brány?) naskládaný nějaký nábytek. Vlastně to ani není nábytek v běžném slova smyslu, je to především nějaký starší, stylový psací stůl. Ten vzbuzuje moji zvědavost nejvíc. Líbí se mi, a tak si ho s velkým zájmem prohlížím důkladněji. Není příliš velký, možná je ručně vyřezávaný, a jeho svrchní deska je potažena tmavěhnědou kvalitní kůží. Začínám tušit, že s nějakým takovým stolem jsem se už někdy setkal - a to v přímém vztahu k sobě samotnému. Je na něm položený psací stroj, který budí moji zvědavost ještě víc. Takový jsem dosud neviděl. Je to mechanický psací stroj už modernějšího druhu a řekl bych, že funkčně je mnohem kvalitnější než ten, který nyní vlastním a na němž píši nejčastěji. Je leskle černý, se zaoblenými hranami, a má jakési přídavné zařízení, které odhaduji na nahrávací či přehrávací diktafonový systém - asi tak, že lze prostě jen mluvit a stroj bez dotyku lidské ruky sám všechno zapíše. Velmi mě ta věc zajímá, ale neodvažuji se na ni sáhnout. Stůl s psacím strojem je obklopený různými k němu přiskládanými přihrádkami a malými skříňkami, jakoby se sem zrovna někdo nastěhovával či se odtud stěhoval pryč. Netuším, co v nich může být - jsou neprůhledné a možná zamčené. Každopádně je to všechno určitě velice kvalitní a nejspíš opravdu ruční truhlářská práce: to se prostě pozná i bez příliš detailnějšího prohlížení. Začíná mě proto opravdu zajímat, komu to vlastně může patřít, ale nikde nikoho nevidím. Nikoho se tudíž ani nemůžu zeptat, a tak mířím ke schodišti a zvolna stoupám po schodech nahoru.

 

obraz 4

 

Stojím na okraji jakéhosi města. Je to nesporně veliké město a připadá mi nějak známé. Domnívám se, že to může být Praha, v níž celý život žiji. Nějak hluboce o tom ale přesvědčený nejsem, přestože Prahu znám snad ze všech jejích stran opravdu dobře. Ohlížím se a na horizontu vidím, že město z této strany obklopují vßsoké hory se zasn+ženými vrcholky. Mezi nimi vyvstává jeden, z jehož rozeklané špičky stoupají souvislé pruhy dýmu, mraků nebo mlhy. Jsou to hory skutečně nádherné, celé jaksi modravé a spíš asi skalnaté, někde i s celistvými plochami ledových plání. Pohled na ně je okouzlující, plný majestátné, ale přesto i velice křehké harmonie, a také mě uklidňuje. Nevím proč. Znovu se ohlížím a najdnou podle celkového panorama se štíhlými věžemi gotických i kopulovitých barokních kostelů, se starobylými střechami paláců a měšťanských domů a i podle dominantních výškových moderních budov usuzuji, že to Praha asi doopravdy je. Nad vším je zcela jasná, ranní letní obloha s právě vycházejícícm sluncem. Ano, takovéto okolí by měla mít Praha, napadá mě. S touto myšlenkou se probouzím.

 

obraz 5

 

Nejprve se snažím plně se orientovat v nejbližším okolí. Jsem doma, sám, a je pro mě nezvykle časné ráno. Postupně si uvědomuji to své značně neutěšené podkroví v jedné z upadajících pražských čtvrtí. Je to jediná malá a stísněná místnost, ale aspoň jí lze i slabým zdrojem soustavného vytápění snadno vyhřát. Začíná zima a mé elektrické topení bylo celou noc v mírném provozu. Přestože mi takhle po ránu bývá pod přikrývkou příjemné teplo, dnes se trochu třesu chladem. Ještě vleže se z postele dívám do okna. Nebe venku je souvisle zatažená, až depresivně nevlídná - a prší.