Po tomto Nálezu ÚS ČR se věc vrátila zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2, u něhož jsem pak se souhlasem soudu změnil žalobu tak, aby mi soud přiznal následující odškodnění:

 

1. 170 000 Kč (stosedmdesáttisíc korun) za nezákonnou vazbu od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968 jako valorizovaný ušlý výdělek za zmaření žalobcovy hudební činnosti jako kapelníka v té době.

 

2. 260 000 DM (dvěstěšedesátttisíc německých marek) jako zhodnocenou ušlou mzdu žalobce za jeho nezákonné odsouzení, uvěznění a následný ochranný dohled od 1. května 1974 do 31. prosince 1977 (celkem 44 měsíců násobeno 3 000 DM plus 100 % zhodnocení od roku 1974 ke dni nabytí právní moci rozsudku NS ČR v této věci), přičemž pokud žalovaná ČR může tuto částku zaplatit jen v korunách českých, pak ji musí vypočíst tak, aby si žalobce DM mohl sám zakoupit v kurzovní relaci dle bankovního kurzu v den výplaty tohoto nároku.

 

3. 775 000 Kč (sedmsetsedmdesátpěttisíc korun českých) za nezákonnou ochrannou psychiatrickou léčbu od 1. ledna 1978 do 30. listopadu 1990 (celkem 155 měsíců po 5 000 Kč měsíčně) analogicky dle § 30 zák. č. 82/1998 Sb., který po výše uvedeném nálezu Ústavního soudu jako novém rozhodnutí lze již použit.

 

4. Žalovaný je povinen vyplatit žalobci úroky z prodlení ve vyší dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou, platné ke dní podání žaloby v této věci.

 

To vše do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku.

 

 

Odůvodnění:

 

K bodu 1. tohoto návrhu: nezákonným uvězněním ve vyšetřovací vazbě od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968 mi ušel příjem ve výši nejméně 5, 5 tisíc měsíčně tehdy platné měny (Kčs). Vzhledem k více než třicetileté prodlevě v této nezákonnosti je třeba tuto ušlou mzdu zhodnotit ke vzniku nároku na odškodnění v roce 1996 nejméně desetinásobně, tedy k nyní navrhované výši nejméně 170.000 Kč (stosedmdesáttisíc korun). Platová úroveň od vzniku škody ke dní nároku na její náhradu je totiž nejméně desetinásobně vyšší.

 

K bodu 2. tohoto návrhu: nezákonným uvězněním a nezákonným ochranným dohledem od 1. listopadu 1974 do 31. 12. 1977 mi ušel příjem nejméně 3 tisíce tehdy západoněmeckých marek měsíčně. Vzhledem k více než dvacetileté prodlevě v těchto nezákonnostech je třeba tuto ušlou mzdu zhodnotit ke vzniku nároku na odškodnění v roce 1996 nejméně dvojnásobně, tedy k nyní navrhované výši nejméně 260 000 DM (dvěstěšedesáttisíc německých marek).

 

K bodu 3. tohoto návrhu: tento bod ponechávám v původním soudem již schváleném zněn.

 

K bodu 4. tohoto návrhu: úroky z prodlení opírám o § 21 obč. zák., dle kterého je žalovaná ČR v této věci právnickou osobou, a o vl. nař. č. 142/1994 Sb., kterým je stanovena výše úroků z prodlení. Žalobu v této věci jsem podal dne 16. září 1996, kdy byla ČNB stanovena diskotní sazba 10, 5 %, takže dle uvedeného vládní nařízení jde o uroky z prodlení ve výši 21 % ročně.

 

Jelikož v této věci dosud nejsem odškodněn, škoda stále trvá.

 

S výhradou dalších návrhů.

 

Karel Mašita


Poté u tohoto soudu proběhla jednání 29. 9. 1999, 12. 11. 1999 a 23. 2. 2000. Dne 20. dubna 2000 tento soud vynesl rozsudek, kterým rozhodl, že žalobci (Mašita) jako hudebníkovi nezákonně vězněnému v letech 1968, 1974 až 1975 a v roce 1976 vznikla škoda, kterou je žalovaný (ČR - MS) povinen žalobci zaplatit, a to:

 

Za 3 měsíce nezákonné vazby v roce 1968 ušlý kapelnický měsíční plat 5.000 Kč, dohromady tedy 15.000 Kč (bez valorizace), a

 

za další nezákonná uvěznění od 1. 11. 1974 do 31. 8 1975 a od 18. 1. 1976 do 18. 4. 1976 (celkem 13 měsíců) za zmařené zahraniční hudební komerční angažmá 7.400 Kč měsíčně, (tedy cca jenom 380 DM) dohromady tedy 96.200 Kč (opět bez valorizace.

 

Celkem tedy přiznal základ odškodnění ve výši 111.200 Kč

 

K tomu pak žalobci přiznal 21% úroků z prodlemní, které začalo dnem podání žaloby, tj. 16. 9. 1996, čímž celková suma k současné době činí téměř 250.000 Kč - tato suma však dále roste, neboť ČR žalobci dosud nic nevyplatila a úroky z prodlení se počítají do zaplacení.

 

Za nezákonný policejní dohled, který trval do 31. 12 1977 soud nepřiznal žádné odškodnění.


Rozsudek mi jako žalobci byl doručen 7. 7. 2000 a 12. 7. 2000 jsem proti němu podal následující odvolání:

 

Odvolávám se tímto proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 20. 4. 2000, sp. zn. 18 C 32/99, v moji žalobě o náhradu škody za nezákonná zbavení osobní svobody. Odvolávám se proti zamítavému výroku tohoto rozsudku. Odvolání podávám v zákonné lhůtě, rozsudek soudu 1. stupně mi byl doručen 7. červemnce 2000. Dosud přiznanou částku odškodnění 111 200 Kč a úroky z prodlení tedy zatím uznávám jako částečné plnění žalovaného (§ 566 obč. zák.)

 

Zároveň tímto beru zpět bod 3. své žaloby, která se týká odškodnění za nezákonnou ochrannou psychiatrickou léčbu.

 

Odůvodnění:

 

1. V odškodnění za nezákonnou vazbu od února do května 1968 soudem 1. stupně je přiznaný základ odškodnění 15 000 Kč velice nízký a neodpovídá nyní srovnatelné platové úrovní hudebníků. Tím tento základ není v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR v této věci z 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, dle kterého se obsah plnění řídí právními předpisy platnými ke dni vyhlášení posledního rozhodnutí, zde rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 25. dubna 1996. K původně ušlému výdělku 15 000 Kčs je proto nutno přičíst také platové valorizační koeficienty dle příslušných prováděcích vládních nařízení, a to od roku 1968 do zrušení těchto nezákonností NS ČR v dubnu 1996, a teprve potom stanovit základ finačního plnění žalovaným. Až k takto vypočtenému základu plnění se pak připočítají úroky z prodlení. Pro snadnější postup pak navrhuji odvolacímu soudu, aby použil ve spise na č.l. 182 založené potvrzení hudební agenury PANTHER z 9. 4. 2000 o vyši honorářů rockových hudebníků a kapelníků v roce 1996, určil můj kapelnický honorář na 10 000 Kč za jeden koncert, vynásobil ho šesti koncerty měsíčně a za tři měsíce nezákonné vazby mi tímto způsobem přiznal celkovou základní částku odškodnění za rok 1968 ve výši 170 000 Kč.

 

2. K odškodnění za nezákonnosti od 1. 5. 1974 do 31. 12. 1977 uvádím, že výpočet základu odškodnění se musí provést dle hrubého ušlého platu ve výši 3 000 německých marek za každý měsíc nezákonností vůči mně; spolu se zhodnocením 100 % mi tedy celkem náleží žalovaných 260 000 DM. Soud 1. stupně mi svým rozhodnutím (výpočtem) de facto tento nárok celkem čtyřnásobně zdanil a ještě ho zkrátil o polovinu, čímž vlastně supluje umělecké hodnocení hudebníka, což mu zásadně nepřísluší. Svědkyně Emilie Šimonková jako vedoucí devízového oddělení povinně zprostředkovatelské agentury Pragokoncert ve své vypovědi na č.l. 155 z 12. 11. 1999 nikde neuvedla, že honorář 3 000 DM dostával jen kapelník, ale hovořila o hudebnících obecně, přičemž k tomu jen dodala, že kapelníci měli honorář zpravidla ještě vyšší. Jako žalobce ostatně nežádám náhradu kapelnického honoráře, ale náhradu honoráře běžného. Přiznáním základu odškodnění pouze 7 400 Kč měsíčně za zmařenou možnost několikaletého komerčního zahraničního angažmá došlo v přepočtu na DM k přiznání ve výši jenom zhruba 380 DM měsíčně, což je jen zhruba třetina z toho, co jako čistý měsíční příjem uvedl např. svědek Kameník coby řadový hudebník - instrumentalista ve své výpovědi na č.l. 171 z 23. 2. 2000 (900 - 1400 DM), zatímco já jsem měl v posuzovaném angažmá působit jako instrumentalista (kytarista) a též jako zpěvák, čímž bych měl honorář vyšší (viz opět výpověď svědka Kameníka). Zde je proto nutné zhodnotiti svědectví Šimonkové tak, jak skutečně vypovídala a dle toho určit základ odškodnění v hrubé výší 3 000 DM měsíčně, neboť honoráře hudebníků v zahraničí se řídili kvalitou té které kapely, přičemž ta, s níž jsem měl odjet, patřila jednoznačně k nejlepším; ani já jsem nebyl "amatér", neboť hudebně jsem se vzdělával už od svého dětství a aktivně jsem koncertoval už od roku 1964 - viz např. výpověď svědka Moláčka na č.l. 172 z 23. 2. 2000, a i svědků Schelingera ma č.l. 52 a Iltise na č.l. 76 - 77. Škoda mi tak vznikla ve valutách a v nich proto žádám odškodnění včetně buďto valorizací, nebo 100% zhodnocením. Krácení náhrady výdělku v tomto případě neplatí (viz nález ÚS) a navíc soud múže náhradu zvýšit nad žalovanou částku, neboť zde vůči mně došlo k hrubé nedbalosti (§ 447 odst. 2 OZ k § 21 zákona č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti státu za škodu).

 

3. S tím také souvisí odškodnění za stížené společenské uplatnění do konce mého nezákonného ochranného dohledu 31. 12. 1977, na které poukazuji již od samého počátku svojí žaloby. Velmi pozorně si proto všichni soudci v této věci musí prostudovat ve spise založená nařízemí ministra vnitra býv. ČSSR č. 33/73 ze 4. 10. 1973 o provádění ochranného dohledu, a nyní již odtajněné nařízení FMV č. 27/75 z 1. 7. 1975 o výkonu dohledu nad kriminálně závadovými osobami. Obě tato nařízení totiž zcela zřetelně dokazují, jak strašlivě tvrdé represi jsem v žalované době byl vinou nezákonných odsouzení vystaven a že v rámci těchto brutálních omezení jsem byl profesně natolik diskriminován, že jsem vůbec nesměl vykonávat své původní povolání hudebníka; a kvůli v občanském průkazu výrazně vyznačenému (nezákonnému!) policejnímu dohledu (čl. 13. nař. FMV č. 33/73) a dalšímu policejnímu šíkanování (viz prakticky celé nař. FMV č. 27/75) jsem nemohl sehnat ani jiné zaměstnání. Ztráta na výdělku se zde tedy netýká jen doby, po kterou jsem byl nezákonně vězněn, ale též celé doby nezákonného OD. Tím, že se soud 1. stupně tímto nárokem vůbec nezabýval, de facto ignoruje podstatnou část odůvodnění nálezu ÚS v této věci, který říká, že ušlý výdělek se hradí, i když nejde o škodu na zdraví se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy také náhradou výdělku, jakého bych bez nuceného vysazení z pracovního procesu dosahoval jako srovnatelný jiný hudebník, vyjíždějíci pracovně i do zahraničí. V mém případě jakékoli úvahy o dovolené těchto hudebníků nemohou být směrodatné, protože já jsem jako poškozený při nezákonnostech žádnou dovolenou neměl. Nárok na odškodnění i za tento nezákonný OD z titulu totálního zmaření výkonu mého povolání hudebníka je zde proto zcela legitmní a soudy ho nemohou odmítat, ale musejí ho naopak uznat.

 

Bod 3. své žaloby, který se týká nezákonné ochranné psychiatrické léčby, beru zpět proto, že v meziobdobí došlo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 27. 4. 2000, čj. 7 Tz 82/2000, k jejímu zrušení na základě stížnosti pro porušení zákona ministra spravedlnosti a proto odškodnění za tuto další nezákonnost uplatňuji v jiném úředním postupu - popř. soudním řízení.

 

K návrhu žalované strany na přiznání odškodnění jen dle zákona o soudní rehabilitaci uvádím, že žalovaný nejprve musí předložit prováděcí předpis k § 23 odst. 6 téhož zákona (náhrada ušlé mzdy vzhledem ke změnám v platové úrovni), který přes usnesení soudu 1. stupně z 23. 2. 2000 (viz č.l. 173) dosud nepředložil. Tento návrh žalovaného však stejně nelze přijmout, neboť tento zákon určuje odškodnění dle celého svého šestého oddílu, který pokrývá celou státní správu, a ta už takové odškodnění nemúže uznat. Kromě toho: zákon o soudní rehabilitaci z roku 1990 přiznává poškozeným měsíční částku jen 2 500 Kč, zatímco jen minimální mzda je nyní zhruba dvakrát vyšší. Tímto návrhem žalovaný ignoruje současnou platovou úroveň, jde proti rozsudku NS ČR a proti Nálezu ÚS ČR v této věci a jde i proti dobrým mravům.

 

Z těchto důvodů proto navrhuji, aby odvolací soud rozsudek v zamítavé části změnil a sám rozhodl tak, že žalovaný je povinen doplatit žalobci zbytek odškodnění tak, aby celková částka odškodnění žalobce činila:

1. 170 000 Kč (stosedmdesáttisíc korun) za nezákonnou vazbu od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968 a

 

2. 260 000 DM (dvěstěšedesátttisíc německých marek) jako zhodnocenou ušlou mzdu žalobce za jeho nezákonné odsouzení, uvěznění a následný ochranný dohled od 1. 5. 1974 do 31. 12. 1977.

 

To vše s 21 % úrokem z prodlení ročně z těchto částek.

V případě potvrzení napadnutého rozsudku nebo nepříznání celého tohoto odškodnění žádám o připuštění dovolání z důvodů nesprávného posouzení věci a proto, že jde o věc zásadního právního významu, která se týká mezinárodních smluv o lidských právech - viz Nález ÚS ČR v této věci.

 

S výhradou dalších návrhů a odvolacích důvodů.

 

Odvolání bude projednávat Městský soud v Praze.