Spor o odškodnění za nezákonná odsouzení

  1. Nález Ústavního soudu

  2. Podrobnosti k případu

  3. Návrh Obvodnímu soudu Praha 2
  4. Rozsudek OS Praha 2
  5. Odvolání
  6. Návrh na předvolání předsedy vlády ČR Miloše Zemana, jeho místopředsedy Pavla Rychetského a bývalého předsedy vlád Václava Klause k jednání o odvolání ve věci mého odškodnění (které se bude konat 5. 6. 2001 u Měst. soudu v Praze, Praha 2, Spálená 2, II. P., č. dv. 103, od 10.00 hod.)
  7. Výpočet odškodnění dle statistického zjišťování ČSÚ z 10. 5. 2001

(části 3 - 7 jsou na dalších stranách)

Nález Ústavního soudu k ústavní stížnosti Karla Mašity

Převzato z:
------------------------------------------------------------
ASPI - Server aspi.byll.cz:6665 - stav k 12.7.2000 do částky 60/2000 Sb.
II. ÚS 321/98 - Anotace - poslední stav textu
------------------------------------------------------------
USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu
USPrnNS Právo na náhradu škody způs. nezák. rozhodnutím

II. ÚS 321/98

Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti K. M. za účasti účastníků řízení 1)Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, se zrušují.

Odůvodnění:
(zkráceno)

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 7. 1998, navrhuje stěžovatel zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba, podle které žalovaný, tj. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR, je povinen vyplatit žalobci (stěžovateli) částku 60.000,- Kč jako náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968, částku 419.250,- norských korun jako náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody od 19. 12. 1973 do 20. 12. 1973, od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975, od 18. 1. 1976 do 18. 4. 1976, od 2. 12. 1976 do 30. 12. 1976 a od 1.9. 1975 do 31. 12. 1977 a částku 310.000,- Kč jako náhradu škody za nezákonnou psychiatrickou léčbu od 1. 1. 1978 do 30. 11. 1990.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobce odvolal.

Městský soud jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že výše uvedenými rozsudky soudů prvního a druhého stupně došlo k porušení čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny, čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.

Obvodní soud pro Prahu 2 zjistil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp.zn. 2 Tzn 75/96, bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1974, sp.zn. 2 To 369/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 1974, sp.zn. 3 T 48/74. Rovněž byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Žalobce byl též zproštěn obžaloby bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4, kterou mu bylo kladeno za vinu, že od 13. 9. 1973 nikde nepracuje, práci se soustavně vyhýbá a prostředky k obživě získává tak, že si půjčuje různé finanční částky od svých známých, čímž měl spáchat trestný čin příživnictví, protože uvedený skutek není trestným činem. Rovněž toto rozhodnutí založilo žalobci nárok na náhradu škody, neboť výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve spojení s výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a byl mu uložen ochranný dohled na dobu 2 roků. Trest odnětí svobody vykonal v době od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975. Za toto období by žalobci příslušela náhrada škody za ztrátu na výdělku, tedy průměrného čistého měsíčního výdělku, který dosahoval v posledním roce před vzetím do výkonu trestu. S přihlédnutím k ust. § 21 zákona č. 58/1969 Sb. v návaznosti na ust. § 447 odst. 2 obč. zák., a § 195 odst. 2 zák. práce, by žalobci mohla být přiznána měsíční náhrada ve výši 2.500,- Kč + 50% mezi touto částkou a skutečně dosahovaným výdělkem. Ani v tomto případě žalobce neprokázal, jaký výdělek mu v souvislosti se vzetím do výkonu trestu ušel a žádné důkazy v tomto směru soudu nenabídl. Pokud se týče požadavku žalobce náhrady za ztrátu na zisku, který mu ušel na zahraničním angažmá, pak byl soud toho názoru, že v řízení nebyly prokázány základní předpoklady, odpovědnost státu za škodu je odpovědností objektivní, avšak poškozený je povinen prokázat výši tvrzeného ušlého zisku a příčinnou souvislost mezi tím, že tento zisk ušel a nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Žalobce neprokázal výši tvrzeného ušlého zisku, nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím orgánstátu. Obvodní soud ve svém odůvodnění dále podotkl, že požadovaná náhrada za ztrátu zisku nemá v rozhodném období opory v zákoně, neboť odškodnění za ztrátu na zisku lze přiznat až od novely občanského zákona účinné od 1. 1. 1992. Žalobce rovněž neunesl důkazní břemeno v tom směru, k jakému ztížení společenského uplatnění a v jakém rozsahu došlo.

Pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, kterého se měl žalobce dopustit tím, že od 5. 11. do 3. 12. 1976 neplnil podmínky ochranného dohledu, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 1975, sp. zn. 3T 48/74, byl žalobce odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 1976, sp. zn. 3 T 2/76, k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž ve vazbě a výkonu trestu byl od 18. 1. 1976 do 18. 4. 1976.
Odvolací soud potvrdil rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že žalobcovy výhrady nemají právní relevanci, a proto nejsou způsobilé zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že soud prvního stupně ve vztahu k nároku na odškodnění ve výši 60.000,- Kč a 419.250,- norských korun dovodil, že na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 75/96, vzniklo žalobci právo domáhat se náhrady škody podle zák. č. 58/1969 Sb., avšak žalobce neprokázal, jaká škoda mu vznikla. V důsledku toho, že neunesl důkazní břemeno, byla ohledně těchto nároků žaloba zamítnuta. Odvolací soud se v tomto směru plně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, přičemž je nezbytné zdůraznit, že žalobce neprokázal základní předpoklad pro náhradu škody, jímž je vznik škody, tím méně pak mohl prokázat příčinnou
souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím orgánu státu.

Vedl. účastník Ministerstvo spravedlnosti se svého práva být vedlejším účastníkem vzdalo dle ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.

V Ústavním soudu dožádaném vyjádření Městský soud v Praze uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s procesními předpisy, byly provedeny všechny důkazy, které byly navrženy a které soudy považovaly za podstatné pro posouzení. Městský soud v Praze je proto přesvědčen, že svým postupem neporušil žádné ustanovení, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že pokud se jedná o náhradu škody , která v důsledku nezákonných rozhodnutí stěžovateli vznikla, oba soudy, jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupovaly sice v souladu se zákonem (zák. č. 58/1969 Sb.), ale nepřihlédly k zákonným předpisům, které by tuto náhradu umožňovaly.

Ústavní soud je toho názoru, že konečné rozhodnutí soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že žalovaný je povinen poskytnout žalobci náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody, je porušením ústavnosti.

Správně oba soudy konstatovaly, že se stěžovateli nepodařilo prokázat výši škody, která mu vznikla rozhodnutím orgánu státu o vazbě a trestu. Je však mezi nimi nesporné, že škoda stěžovateli vznikla. Podstatnou náležitostí škody je potom její vyčíslitelnost v penězích.

Právě proto, že stěžovatel nemohl prokázat své příjmy, byl odsouzen pro trestný čin příživnictví, a to dvakrát. V návaznosti na toto odsouzení následovalo dále odsouzení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí. Výše uvedené odsuzující trestní rozsudky byly později zrušeny jako nezákonné.

Nyní, právě proto, že stěžovatel opět nemůže prokázat výši svých příjmů, kterých dosahoval v době před výkonem vazby, či před výkonem trestu odnětí svobody, a to za účelem toho, aby mu byla poskytnuta náhrada škody za ztrátu na výdělku v důsledku nezákonného rozhodnutí státního orgánu, je stěžovatel opět poškozen. Oba soudy totiž dospěly ve svých rozhodnutích ke shodnému závěru, že nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím orgánu státu o vazbě a trestu stěžovateli vznikl. Tato náhrada mu však nebyla přiznána s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, že se mu nepodařilo prokázat výši škody, která mu vznikla nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Jeho žaloba o náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody byla soudy zamítnuta jako bezdůvodná.

Ústavní soud má za to, že jestliže v trestní rovině je nesporné, že příčinou nezákonného odsouzení stěžovatele bylo chování státu v době totality, (nucené vyřazení z pracovního procesu) nelze ani v civilní rovině abstrahovat od této skutečnosti a dospět k závěru, že škodu nelze přiznat z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně její výše poškozeným, když vlastní stav důkazní nouze má stejné příčiny jako samotné nezákonné rozhodnutí. Takové přístupy soudu nelze v právním státě akceptovat, neboť by jimi byla de facto znovu posvěcována již vyslovená nezákonnost odsouzení stěžovatele z doby totality.

Z hlediska pozitivně právního pak Ústavní soud odkazuje zejména na ustanovení § 136 o. s. ř. dle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy a dále na ustanovení § 21 zák. č. 58/1969 Sb., dle kterého se ztráta na výdělku (ušlý výdělek) hradí i když nejde o škodu na zdraví se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně možnosti náhrady škody formou tzv. fiktivního příjmu, t. j. příjmu, jakého by stěžovatel dosahoval, nebýt nuceného vyřazení z pracovního procesu ve srovnání s jiným srovnatelným pracovníkem - hudebníkem, politicky nediskriminovaným, tedy vyjíždějícím pracovně i do zahraničí. Vzhledem k přípustnosti nepravé retroaktivity, dle níž vznik a zánik právního vztahu se řídí dosavadními předpisy, zatímco obsah stávající právní úpravou platnou ke dni vyhlášení rozhodnutí, neplatí tu již limity dané zákoníkem práce.

Soud tak vlastně v daném případě nutil stěžovatele doložit výši svých příjmů, kterých měl dosahovat před výkonem vazby a trestu odnětí svobody, přičemž tuto skutečnost již tehdy stěžovatel nedoložil a doložit ani nemohl, a to v důsledku toho, že byl odsouzen a politicky perzekvován. Tuto skutečnost nemůže stěžovatel doložit ani nyní, a to z výše uvedených důvodů politické perzekuce, kdy pracovat jako výkonný hudebník nesměl, neboť nebyl zařazen do povinné profesní organizace a nevlastnil ani vlastní licenci. I když pro stěžovatele je nemožné nyní tyto škody doložit, jsou oba soudy shodného názoru, že mu škoda vznikla, a to v důsledku protizákonného jednání totalitních orgánů proti stěžovateli.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ze strany jednajících orgánů došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny a čl. 36 Listiny, který v sobě obsahuje i stěžovatelem uváděná ustanovení čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní soud proto napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. května 1999


Podrobnosti: případ Karel Mašita versus ČR

Vysvětlení k nálezu Ústavního soudu ČR z 5. května 1999

Jaroslav Štemberk

Jak již Britské listy informovaly, ve středu 5. května 1999 na Ústavním soudu České republiky v Brně, v prvním patře, místnosti č. 151, byla projednána ústavní stížnost bývalého rockového hudebníka a nyní novináře a zmocněnce Artfora - Jazzové sekce Karla Mašity ve věci odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 23. června 1998 a Obvodního soudu pro Prahu 2 z 19. listopadu 1997.

Vedlejším učastníkem (jako žalovaná strana v posuzovaném sporu) za Českou republiko bylo její Ministerstvo spravedlnosti.

Předmět sporu byl v tom, že nynější státní správa a soudy odmítly odškodnit Karla Mašitu za jeho nezákonné věznění, které mu způsobila komunistická justice perzekucí a nezákoným vězněním od února 1968 do poloviny května 1968, nezákonným vězněním v letech 1974 až 1975 a uložením ochranných opatření od roku 1975 do roku 1990.

Detailněji jde o toto:

Dne 18. února 1968 se devatenáctiletý Mašita vrátil do svého bydliště v Praze se svoji rockovou skupinou The Flowers Childrens z delšího zájezdu po Východních Čechách. Byl kapelníkem této skupiny, kde jako doprovodný kytarista a zpěvák působil později populární Jiří Schelinger. Ihned po svém návratu byl pan Mašita zatčen tehdejší Veřejnou bezpečností a po celodenním pobytu na služebně VB byl obviněn z příživnictví, neboť nebyl v tzv. řádném pracovním poměru, a obvodní prokurátorka pro Prahu 4 JUDr. Jitka Erbertová na něj uvalila vyšetřovací vazbu. Mašitovu obhajobu, že pro komunistický režim tolik nutný tzv. řádný pracovní poměr se snažil najít a že se chystal přejít jako profesionální hudebník pod příslušnou státní zprostředkovací agenturu, prokurátorka neuznala a Mašita zůstal ve vazbě do 15. května 1968.

To už na něj byla podána obžaloba pro příživnictví Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Ten ji projednal v květnu 1968, Mašitovu obhajobu rovněž neuznal a odsoudil ho na pět měsíců odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky, příčemž tři měsíce ve vazbě označil soud jako varování pro pana Mašitu.

Jelikož toto odsouzení bylo vzhledem k amnestii prezidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody z 9. května 1968 ihned zahlazeno a jeho advokátka JUDr. Jana Kandová (dnes soudkyně Městského soudu v Praze) mu radila, aby se neodvolával, Mašita jí uposlechl a dál se tímto odsouzením nezabýval.

Právě probíhal tzv. "obrodný proces", Mašita se v různých kapelách dál věnoval rockové hudbě, kterou však zhruba od roku 1971 tehdejší normalizační režim razantně likvidoval (z té doby stal se mezinárodně nejznámnějším případ pražské skupiny "The Plastic People of The Universe").

Na jaře roku 1974 VB opět Mašitu obvinila z přiživniství, neboť s rockovou hudbou musel skončit ,a jelikož měl nabídku na dlouhodobé hudební komerční angažmá do Norska od Jaroslava Mejzlíka - vedoucího jedné kapely, kterou zprostředkovávala státní umělecká agentura Pragokoncert, opět neměl tzv. řádné zaměstnání a pracoval jen příležitostně, mimo jiné i jako manažer tehdy mezi mládeží velmi oblíbené jazzrockové skupiny Jazz Q Praha Martina Kratochvíla; tehdy se Mašita také přihlásil do Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR.

Při obvinění jeden policista výslovně Mašitovi přiznal, že pravým účelem tohoto obvinění je dostat ho pryč z kultury.

V tomto trestním řízení se Mašita hájil tím, že měl dost vlastních prostředků k obživě, že si jen půjčil 1 300 Kč, které však řádně vrátil, a že mimoto publikoval několik článků o moderní hudbě v celostátních denících. Tehdy se oženil a měl proto zájem zabezbečit svoji rodinu. O angažmá v Norsku raději před komunistickou policíí vůbec nemluvil. Byl přesvědčen, že obžaloba podaná Obvodnímu soudu pro Prahu 4 není oprávněná.

Tuto obhajobu však soud opět ignoroval a Mašitu odsoudil k deseti měsícům odnětí svobody nepodmíněně a navíc mu uložil ochranný dohled na dva roky po propuštění z věznice.

Mašita se proti tomu okamžitě odvolal, avšak Městský soud v Praze jeho odvolání zcela zamítl.

Když o tom informoval kapelníka Mejzlíka, ten proto svoji nabídku zrušil.

Uložených deset měsíců ve věznici Mašita odpykal celé a pak se musel začít podrobovat ochrannému dohledu, který, jak mu policisté opakovaně zdůrazňovali, měl za cíl Mašitovu společenskou difamaci.

Krátce po propuštění z věznice bylo Mašitovo manželství rozvedeno; jeho právním zástupcem v tomto rozvodu byl tehdejší advokát a nynější ministr spravedlnosti Otakar Motejl.

Po návratu z věznice byl Mašitovi okamžitě policíí odebrán cestovní pas a on se musel několikrát týdně pravidelně hlásit na policii, která pak u něj bez jakéhokoli dalšího povolení prováděla velmi časté zejména noční domovní prohlídky, a musel snášet celé série jiných nehorázností policie vůči sobě, včetně zabavování všech svých písemností, poznámek a jiných osobních věcí.

Mašita tenkrát pravidelně publikoval články, rozhovory, recenze a reportáže o moderní hudbě v řadě celostátních periodik - např. Mladá fronta, Práce, Mladý svět, Čsl. voják a další.

Proto občas jezdil mimo své trvalé bydliště v Praze, čímž porušoval ochranný dohled a byl za to opět zatčen a odsouzen na další tři měsíce do věznice.

Policie přitom několikrát upozorňovala redakce, že Mašita je protisocialistický živel a že by neměly tisknout jeho práce, takže pak byl nucen publikovat pod cizími jmény.

V prosinci 1976 byl Mašita opět zatčen pro neplnění ochranného dohledu a byla mu soudem nařízena ochranná psychiatrická léčba, kterou soud zrušil až koncem roku 1990.

V roce 1990 byl po politickém převratu v Československu zrušen tr. čin příživnictví a vstoupil v platnost zákon o soudní rehabilitaci, na "příživnictví" ale jaksi zapomněl.

Přesto Mašita ihned podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 žádost o obnovu trestních řízení v těchto věcech, ale ten ji v dubnu 1991 zamítl a odvolací soud to potvrdil. Po účinnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu v roce 1993 Mašita znovu požádal o soudní přezkum těchto věcí, opět marně.

Proto v roce 1994 vyzval ministra spravedlnosti Jiřího Nováka k podání stížností pro porušení zákona, který je podal až v březnu roku 1996.

V dubnu 1996 je projednal Nejvyšší soud ČR v Brně, který rozhodl, že ve všech těchto případech byl porušen zákon v neprospěch pana Mašity, původní rozsudky zrušil a Mašitu s konečnou platností zcela zprostil uvedených obžalob.

Po obdržení těchto rozhodnutí Mašita požádal Ministerstvo spravedlnosti o řádné odškodnění, které pro značné časově prodlení nabídl vyplatit dle v té době statisticky podloženého průměrného měsíčního výdělku.

To však Ministerstvo spravedlnosti odmítlo a odkázalo Mašitu na možnost podání žaloby v občanskoprávním řízení.

Mašita ji proto podal a uplatnil v ní ušlý příjem za zmaření hudební činnosti v roce 1968 - vzhledem k současným platovým poměrům v částce 60 000 Kč (toto zmaření potvrdili i svědci při soudním projednávání).

Roky 1974 až 1977 za podpory svědeckých výpovědí vyčíslil částkou ušlého příjmu 420 000 norských korun (za věznění i za ochranný dohled do konce roku 1977) a za ochranné psychitrické léčení až konce roku 1990 požádal o vyplacení odškodňovací částky 310 000 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud příslušný v této věci a následně i Městský soud v Praze mu ale proto, že nemohl své nároky doložit také písemnými doklady z let 1968 a 1974 - 1977, žádné odškodnění nepřiznaly.

Mašita však na svém odškodnění trval, neboť dle jeho názoru oba soudy projednaly tyto jeho nároky velmi povrchně a bez ohledu na značné prodlení celé věci (teprve doručením osvobozujících rozsudků Nejvyššího soudu z dubna 1996 totiž mohl tyto nároky uplatnit).

A také je peřesvědčen, že už žijeme v právním státě, v němž už přece není možné někoho téměř třicet let nezákonně kriminalizovat a když nakonec prokáže svoji nevinu, nijak ho za to neodškodnit a zneužit k tomu fakt, že státní moc mezitím všechny dokumenty skartovala.

Mašita svoji ústavní stížnost opřel o Listinu základních práv a svobod, o Všeobecnou deklaraci lidských práv a o mezinárodní pakty o občanských, politických, kulturních, hospodářských a sociálních právech, které Česká republika ratifikovala, které jsou dle čl. 10 Ústavy ČR nadřazeny českým zákonům a které proto soudy nesmějí ignorovat.

Ústavní soud tyto argumenty při veřejném jednání 5. května 1999 uznal a zamítavé rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil. Dále pak rozhodl, že státní moc musí pana Mašitu odškodnit tak, jako kdyby nebyl politicky perzekvovaným hudebníkem, tedy jako by bez problémů byl výdělečně činný v zahraničí.

Ústavní soud také vytkl soudům a Ministerstvu spravedlnosti jejich nepřítomnost při projednávání této věci a soudce - zpravodaj Antoním Procházka poté novinářům sdělil, že takováto ignorace dokazuje laxní přístup soudů i státní moci k závažným právním problémům.

U tohoto jednání byly přítomny štáby České televize a  nejsledovanější TV Nova, Česká tisková kancelář, redaktoři nejčtenějších celostátních deníků Mladá fronta Dnes a Právo, dále deníků Zemské noviny a Slovo, moravského deníku Rovnost a řada novinářů z dalších deníků a časopisů.

Těm pan Mašita po vyhlášení nálezu sdělil potěšení svým vítězstvím nad státní byrokracií a též prohlásil, že část peněz z tohoto odškodnění využije k delšímu "psychicky ozdravnému" pobytu ve Velké Británi - nejprve v Londýně, pár týdnů v kraji "psa baskervillského" v jihozápadní Anglii a hlavně ve Skotsku.

Účinnost nálezu nastane doručením jeho písemného vyhotovení panu Mašitovi, uvedeným soudům a Ministerstvu spravedlnosti ČR a jeho zveřejněním ve Sbírce zákonů.

(vyšlo v Britských listech 13. května 1999)