Vlastizrada je horší než vražda

 

Laik se diví a odborník žasně. Nad tím, co všechno je možné v českém "demokratickém a právním státě". Státě, kde rozsáhlá majetková kriminalita a korupce beztrestně kvete přímo do vládních kruhů. Kde se miliardoví daňoví podvodníci zčásti vzájemně vyvražďují a zčásti úspěšně lobbují při vzniku daňových zákonů. Kde ministr spravedlnosti ignoruje svoji zákonnou povinnost soudně očistit desítky tisíc osob a kde naopak jsou stále na svobodě evidentní vlastizrádci z dosud všeovládající chobotnice KSČ. Inu, pro tyto morálně nejzrůdnější funkcionáře bývalého ÚV KSČ a jejich fízlovské slouhy zákony zřejmě stále neplatí. A to i přesto, že to byli právě oni, kdo zavinil celostátní katastrofu v aktivní pomoci vojskům bývalé Varšavské smlouvy při jejich vpádu do Československa v roce 1968, a že pro jejich postih trestní právo mluvilo a mluví dostatečně srozumitelnou řečí, podle níž měli být už dávno odsouzeni, ne-li popraveni.

Ačkoli snah o jejich potrestání bylo už několik, stále jakoby chyběla politická vůle se těmito záležitostmi vůbec zabývat a z toho pramenící nemožnost policejního vyšetřování a práva vznášet obvinění dle řádných procesních pravidel. Už po invazi v roce 1968 Hlavní vojenská prokuratura (HVP) generální prokuratury ČSSR zahájíla trestní stíhání ve věci vlastizrady, které však později "normalizátory"dosazený vojenský prokurátor Zdeněk Kiesewetter ihned zastavil. Poté až v roce 1991 vznikl při federálním ministerstvu vnitra Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB, který řídil Jiří Šetina. Po jeho jmenování generálním prokurátorem ČR na podzim roku 1992 převzal řízení úřadu Ladislav Blažek a Šetina v rámci GP ČR založil Koordinační centrum pro dokumentaci a vyšetřování násilí proti českému národu, které vedl Jaromír Klimecký. V červenci 1993 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR přijat zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v § 5 zrušil promlčení komunistických zločinů. Protože ale Klimeckého úřad vykazoval jen minimální činnost, počátkem roku 1994 byl zrušen a místo něj vzniklo Středisko pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu, jehož šéfem se stal poslanec bývalého Federálního shromáždění a autor zákona o době nesvobody Bohuslav Blažek. Ani jeho úřad však ještě neměl pravomoci vyšetřovatelů - ty až letos získal Úřad pro dokumentaci a vyšetřováni zločinů komunismu (ÚDV) při českém ministerstvu vnitra, jehož ředitelem byl jmenován místpředseda KDS Václav Benda.

O zločinnech Milouše Jakeše, Karla Hoffmanna, Jozefa Lenárta, Jana Pillera, Zbyňka Sojáka a jejich komunisticko estébáckých kompliců toho bylo napsáno už tolik, včetně smutně známého "Poučení z krízových let", že by to vydalo na samostanou knihovnu. Přesto když ÚDV před pár dny vůči nim konečně zahajíl trestní stíhání pro trestný čin vlastizrady, okamžitě se strhla nesouhlasná bouře jak od kolegů těchto lumpů ve stále legálních příbuzných stranách, tak z jejich vlivových agentur v různých denících a časopisech. Všichni tito "obhájci" komunistického bezpráví najednou požadují striktně právní přístup a zejména místopředseda KSČM Zdeněk Klanica a ještě v roce 1989 střílením do lidí hrozící Miroslav Štěpán všechno označují ze pouhý akt politické msty a za předvolební agitaci současných především vládních stran. Navíc v rozporu s nálezem českého Ústavního soudu z konce roku 1993 o správnosti nepromlčení komunistických zločinů požadují uznání jejich promlčení anebo aspoň nutnost prezidentské amnestie.

Sprostota takových hlasů je prostě zřejmě nekonečná. A to zvlášť když jaksi "zapomínají", že už trestní zákon č. 140/1961 Sb. z roku 1961 o vlastizradě v § 91 doslova říkal, že: "Československý občan, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky, teroru, záškodnictví nebo sabotáže, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo trestem smrti." (Zatím jediní vlastizrádci z roku 1968, kteří v sobě měli trochu osobní cti a sami se takto potrestali, byli Antonín Kapek a na Slovensku Viliam Šaľgovič.) Tento zákon po sérii novel platí dosud a "vlastizrada"je v něm dál trestná dle § 91, ovšem s tím rozdílem, že namísto "československého občana" hovoří o "občanu České republiky" a že "trest smrti" byl nahrazen "výjimečným trestem", tedy až doživotím. Při známé tvrdosti komunistcké justice je téměř jisté, že kdyby ihned po nástupu do funkce na HVP Kiesewetter trestní stíhání nazastavil, Jakeš &spol. by byli odsouzeni k trestu smrti, zatímco teď už to možné není. (Mimochodem: Kiesewetter byl na HVP dosazený v hodnosti podplukovníka, krátce na to byl povýšen na plukovníka, potom zastával funkci tajemníka Národního výboru hlavního města Prahy a nyní působí coby advokát.) Pokud ale "obhájci"nyní obviněných vlastizrádců přesto poukazují na problematiku jejich úmyslného zavinění (oni sami přece stále tvrdí, že postupovali jen "v zájmu lidu"), je nutno uvědomit si, že a) žádný z těchto obviněných nezastával státnickou funkci: těch se zmocnili až následně, a b) že § 4 trestního zákona zřetelně definuje úmyslné zavinění i tím, že pachatel "věděl, že svým jednáním může porušit zájem, který trestní zákon chrání,"- laicky řečeno, že o trestnosti vlastizrady věděl a přesto ji ignoroval.

Jinou otázkou ovšem je nynější tolerance české "nezávislé"justice hlavně vůči nejhorším komunistickým zločincůcm - viz např. podmíněný trest pro bývalého vnitráckého generála Cardu. I když v jeho případě soudy postupovaly v "souladu se zákonem" (ovšem při totální ignoraci obecných zásad morálky a slušnosti), teď už tak směšný trest uložit nemohou. Už proto ne, že i kdyby ve své "humánnosti"chtěly uložit trest nižší než stanovuje § 91 tr. zákona, musejí se řídit § 40 téhož zákona, který obecně říká, že toto snížení možné je, avšak jeho odst. 3 to upřesňuje tak, že: "Při snížení trestu odnětí svobody nelze uložit trest pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň dvanáct let," tedy že míň než pět let nepodmíněně tito obvinění nemůžou dostat. Tohle velmi dobře vědí právě jejich "obhájci"a proto takový povyk - aby k žádnému soudu vůbec nedošlo.

K další námitce, že tyto obviněné už nelze stíhat, neboť v době jejich trestné činnosti platil právní řád odlišný od současného trestního práva, který ve vlastizradě mluví o "československém občanu", stačí poukázat na článek 1, odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, který jasně říká, že tam, kde právní řád bývalé ČSFR (ČSSR) hovořil o československém státním občanství, "rozumí se tím státní občanství České republiky."Ostatně, stíhaní jsou jen ti z nich, kteří jsou nyní občany ČR, ačkoli na invazi v roce 1968 a na následné "normalizaci"měli zásadní podíl kromě Husáka také další Slováci Vasiľ Bilak, Bohuslav Chňoupek, Emil Rigo a desítky dalších; takový Štěpán ve srovnánání s nimi byl sice velmi snaživý, ale přece jen pouhý "čarodějův učeň".

Také v amnestiích prezidentů bývalé ČSSR, později ČSFR a nyní už jen ČR je vše zcela prosté. Od roku 1968, kdy k vlastizradě došlo, jich bylo vyhlášeno celkem 10 a ta první, kterou vyhlásil Ludvík Svoboda 31. května 1969, se týkala jen bývalého § 109, odst. 1 a 2 trestního zákona o nedovoleném opuštění republiky, tedy emigrantů. Další vyhlásil Svoboda 23. února 1973, byla velmi omezená a netýkala se žádných závažných trestných činů. To samé rozhodla amnestie předsedy vlády ČSSR Lubomíra Štrougala z 8. května 1975, kdy Svoboda a Gustáv Husák ještě nebyl prezidentem. Ani Husákovy amnestie z 8. května 1980, z 8. května 1985, z 27. října 1988 a z 8. prosince 1989, kdy už s prezidentováním skončil, vlastizrádcům nic nepromíjí. Amnestie Václava Havla z 1. ledna 1990, ze 16. února 1990 a z 3. února 1993 také nemluví tom, že s nimi smějí počítat komunističtí vlastizrádci a kolaboranti. Téměř všechny tyto amnestie jen obsahuji příkazy generálním prokurátorům a ministrům spravedlnosti a obrany předložit prezidentovi všechny případy odsouzených mužů nad 60, resp. 65 let, žen nebo mužů, kteří sami pečují o děti do 15 let, těhotných žen a žen nad 55, resp. 60 let. Což řečí práva znamená, že nynější prezident Havel jen smí taková odsouzení omilostnit, nikoli že je omilostnit musí.

Mnohem zásadější problém je zde ovšem ukryt v trvající silné provázanosti osobních vazeb špiček bývalého ÚV KSČ s nynější tuzemskou ekonomikou. Málokdo dnes už totiž ví, že např. Zbyněk Soják byl řadu let vedoucím ekonomického oddělení ÚV KSČ, tedy člověkem, který dle Kádrových pořádků komunistického aparátu rozhodoval o jmenování komunistických ekonomických ministrů, generálních ředitelů, jejich náměstků, ředitelů odborů a další pavučiny vedoucích pracovníků celé československé ekonomiky. Většina těchto nomenklaturních kádrů na svých původních pozicích zůstává dosud a není žádným tajemstvím, že ekonomice často i zjevně záměrně silně škodí. Hlavně hrozba rozkrytí této mafiánské sítě "nepostradatelných odborníků" je to, z čeho mají tito "odborníci" panickou hrůzu - a především kvůli tomu ten počáteční rámus kolem trestního vyšetřování vlastizrádců a nynější plíživé ticho okolo nich.

A právě jen vinou této trvající nomenklaturní provázanosti nejen do české ekonomiky, ale zároveň do orgánů ministerstva vnitra a zejména do justice dosud žádný z obviněných vlastizrádců nebyl ani vzat do vyšetřovací vazby. A to i přesto, že § 67 písm. a) a b) trestního řádu jejich vzetí do vazby umožňuje, neboť a) jim nesporně hrozí vysoké a nepodmíněné tresty, a b) nikdo nemůže pochybovat o tom, že se ve svých výpovědích domlouvali a budou domlouvat, čímž samozřejmě ovlivňují výsledky svého trestního stíhání. Navíc přísně právně vzato je vlastizrada horší než vražda, poněvadž za ní § 219 odst. 1 trestního zákona určuje trest odnětí svobody na deset až patnáct let, a až odst. 2 hovoří o stejných sazbách jako u vlastizrady.

(Mimochodem: platný trestní řád v §§ 43 - 49 hovoří také o právech poškozených vůči pachatelům trestné činnosti. Snad už není pochyb o tom, že poškozených je v tomto případě několik miliónů českých občanů, a to i v zahraničí. Ti všichni mají právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného jednání o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. A zároveň smějí navrhnout soudu, aby uložil obžalovaným povinnost uhradit jejich trestnou činností vzniklou škodu. To vše do okamžiku, než soud zahájí dokazování. Využije někdo této zákonné možnosti?)